Poprvé jsem ho potkal jedné jarní soboty na ulici poblíž mého bytu na berlínském předměstí. Stál vedle vchodu do obchodu, na temeni mu prosvítala pleš, na tvářích měl černé strnisko, byl vysoký a pohledný. Mohlo mu být ke čtyřicítce, oblečený byl v černé mikině a pracovních kalhotách. Požitkářsky potahoval z cigarety a vyfukoval kouř nad sebe, podél vysoké skleněné výlohy k ceduli s nápisem „Jízdní kola u Fritze“. V ruce držel mobil, právě s někým telefonoval a smál se u toho příjemně hlubokým hlasem. Chtěl jsem se okolo něj protáhnout dovnitř do obchodu, on mi ale vstoupil do cesty, mobil na chvíli vzdálil od pusy a řekl mi: „Servus.“ „Servus,“ odpověděl jsem. „Jak ti můžu pomoct?“ „To je dobrý, já se jenom chci podívat tady do tý cykloprodejny.“ „To je moje prodejna. Já jsem Fritz.“ „Aha,“ podíval jsem se na ceduli nad ním a pak nedůvěřivě na ruku, ve které držel cigaretu. „Já jsem Vinc. Můžou do tvojí prodejny zákazníci, Fritzi?“ Fritz se na mě pobaveně zašklebil.
Parlamentní stipendium v německém Bundestagu mi v červenci skončilo. Můj nejpolitičtější zážitek byl, když mě Ralph, poslanec z levicové strany Die LINKE, u kterého jsem měl stáž vykonávat, začátkem léta pozval jako cenu útěchy za zrušený program na pivo. První vlna pandemie zrovna odezněla a já se s Ralphem vydal do pivní zahrady kousek od Spolkového sněmu. Omylem jsme tam zasedli stůl rezervovaný pro jiného poslance ze strany křesťanských demokratů CDU. Die LINKE a CDU se zrovna nekamarádí. Když poslanec z CDU přišel, čekal jsem souboj. Dva zkušení politikové se ale dohodli a příchozí si k nám přisedl s tím, že já s Ralphem za chvilku půjdeme. Nicméně jakmile si šel objednat pivo, zavolal na něj k jeho i mému překvapení Ralph, ať nám taky ještě dvě vezme. Vzal. Rundu jsme pak přirozeně museli splatit. To byl začátek dlouhého večera plného historek, při kterém jsme se spolu všichni tři parádně opili. O čem ty historky byly bohužel nevím, pil jsem nepřipraven, nalačno. Po konci sti