Vincenc

  "Já jsem to neudělal," říká mi muž sedící na židličce přede mnou. Je mu něco přes čtyřicet let a vypadá docela normálně, až na vězeňský mundúr. Jsme totiž ve vazební věznici Pankrác.   "Já jsem žádný klíče neukrad, našel jsem je na zemi a tak jsem je zved. Chtěl jsem je vrátit," pokračuje muž jedním dechem.   Mám čerstvě po advokátní zkoušce a tohle je moje první konzultace se ex offo klientem ve vazbě. Jsem trochu nervózní, ale snažím se to na sobě nedat znát. Mám pocit, že mi klient lže. Při obhajobě ale musím vycházet z toho, co mi říká, ne ze svých pocitů. Nemůžu ho nutit k doznání. Můžu mu jen naznačit.   "Podívejte se tady na ty fotky," říkám a podávám mu vytištěné záznamy z bezpečností kamery. "Tady ten člověk vypadá docela jako vy. A jde někam, kde nemá co dělat. A odchází s klíči. Pryč. Ty fotky jsou ve spise. Je tam i celé video."   Můj klient kouká na fotky a mlčí. "Samozřejmě můžete dál tvrdit, že to nejste vy, nebo že jste klí...

  Poprvé jsem ho potkal jedné jarní soboty na ulici poblíž mého bytu na berlínském předměstí. Stál vedle vchodu do obchodu, na temeni mu prosvítala pleš, na tvářích měl černé strnisko, byl vysoký a pohledný. Mohlo mu být ke čtyřicítce, oblečený byl v černé mikině a pracovních kalhotách. Požitkářsky potahoval z cigarety a vyfukoval kouř nad sebe, podél vysoké skleněné výlohy k ceduli s nápisem „Jízdní kola u Fritze“. V ruce držel mobil, právě s někým telefonoval a smál se u toho příjemně hlubokým hlasem. Chtěl jsem se okolo něj protáhnout dovnitř do obchodu, on mi ale vstoupil do cesty, mobil na chvíli vzdálil od pusy a řekl mi: „Servus.“ „Servus,“ odpověděl jsem. „Jak ti můžu pomoct?“ „To je dobrý, já se jenom chci podívat tady do tý cykloprodejny.“ „To je moje prodejna. Já jsem Fritz.“ „Aha,“ podíval jsem se na ceduli nad ním a pak nedůvěřivě na ruku, ve které držel cigaretu. „Já jsem Vinc. Můžou do tvojí prodejny zákazníci, Fritzi?“ Fritz se na mě pobaveně zaškleb...

Parlamentní stipendium v německém Bundestagu mi v červenci skončilo. Můj nejpolitičtější zážitek byl, když mě Ralph, poslanec z levicové strany Die LINKE, u kterého jsem měl stáž vykonávat, začátkem léta pozval jako cenu útěchy za zrušený program na pivo. První vlna pandemie zrovna odezněla a já se s Ralphem vydal do pivní zahrady kousek od Spolkového sněmu. Omylem jsme tam zasedli stůl rezervovaný pro jiného poslance ze strany křesťanských demokratů CDU. Die LINKE a CDU se zrovna nekamarádí. Když poslanec z CDU přišel, čekal jsem souboj. Dva zkušení politikové se ale dohodli a příchozí si k nám přisedl s tím, že já s Ralphem za chvilku půjdeme. Nicméně jakmile si šel objednat pivo, zavolal na něj k jeho i mému překvapení Ralph, ať nám taky ještě dvě vezme. Vzal. Rundu jsme pak přirozeně museli splatit. To byl začátek dlouhého večera plného historek, při kterém jsme se spolu všichni tři parádně opili. O čem ty historky byly bohužel nevím, pil jsem nepřipraven, nalačno.     Po ...

Začalo opravdové jaro, venku je střídavě větší a menší teplo, slunce svítí, stromy kvetou a voní. Pofukuje. Sedím doma, v Berlíně. Celý program parlamentní stáže v Bundestagu nám z důvodu korona pandemie nadobro odpadl. Koronaruch Můj spolubydlící Hocine ještě spí. Pro zachování celostního zdraví jsme si rozdělili náš byt nikoliv prostorově, ale časově. Já ho obývám přes den, Hocine přes noc. Potkáváme se jen večer při jídle – já při večeři, Hocine při snídani.   Vyměníme si pár nejdůležitějších informací: jak to jde (jde to), co máme v plánu (nic), kolik je kde nakažených (trochu víc, než včera), co potřebujeme koupit (houbičky na nádobí a toaletní papír) a nakonec, co nám leze na nervy (neuklízím po sobě, pouští vodu v kuchyni moc prudce, nechávám v koupelně šlápoty, nesklápí prkýnko od záchodu, moc komanduju, hází plasty do smíšeného…). Jestli to spolu bez úhony zvládneme i další měsíc, asi se s Hocinem ožením. Nejhorší to bylo někdy na pře...