"Já jsem to neudělal," říká mi muž sedící na židličce přede mnou. Je mu něco přes čtyřicet let a vypadá docela normálně, až na vězeňský mundúr. Jsme totiž ve vazební věznici Pankrác.
"Já jsem žádný klíče neukrad, našel jsem je na zemi a tak jsem je zved. Chtěl jsem je vrátit," pokračuje muž jedním dechem.
Mám čerstvě po advokátní zkoušce a tohle je moje první konzultace se ex offo klientem ve vazbě. Jsem trochu nervózní, ale snažím se to na sobě nedat znát. Mám pocit, že mi klient lže. Při obhajobě ale musím vycházet z toho, co mi říká, ne ze svých pocitů. Nemůžu ho nutit k doznání. Můžu mu jen naznačit.
"Podívejte se tady na ty fotky," říkám a podávám mu vytištěné záznamy z bezpečností kamery. "Tady ten člověk vypadá docela jako vy. A jde někam, kde nemá co dělat. A odchází s klíči. Pryč. Ty fotky jsou ve spise. Je tam i celé video."
Můj klient kouká na fotky a mlčí.
"Samozřejmě můžete dál tvrdit, že to nejste vy, nebo že jste klíče našel. Ale druhý den vás policie při jiné kontrole zajistila a klíče u vás objevila. Neřekl jste jí, že nejsou vaše. Nesnažil jste se je vrátit."
Na chvíli se důležitě odmlčím a pak dodám "Kromě toho, ve spise je i opis z vašeho trestního rejstříku."
"Z mýho trestního rejstříku?" opakuje klient pokorně.
"Ano. Všech 28 záznamů, z toho 13 krádeží... Ale možná jste i tehdy vždycky něco našel a chtěl vrátit?" Trochu přiostřuji.
"Hmm." Klient se zamračí. "Takže mi to soud asi neuvěří?"
"Asi ne."
Můj klient zřejmě pochopil, kam se ho snažím navést.
"Pane doktore, tak to uděláme jinak. Já si posypu popel na hlavu, budu upřímně litovat. A vy to zkuste uhrát na co nejnižší trest. Osm až devět měsíců je ok. Nebo myslíte, že mi dají souhrn i za tu mařenku?"
Teď se zase zamračím já. Pojmy souhrnný, úhrnný a společný trest se mi stále trochu pletou. Klientovi očividně ne. Navíc jsem si ve spise žádného trestného činu za marihuanu nevšiml. Zachovávám ale pokerovou tvář.
"Souhr by to asi mohl být," uvažuji nahlas, "ale teď nevím, vy jste tu mařenku pěstoval, nebo prodával?"
Klient se na mě pohrdavě podívá: "O čem to mluvíte? Mařenkou přece myslim maření výkonu úředního rozhodnutí. § 337. Vy to snad neznáte?"
"Ach tak, jasně, znám," rychle maskuji svůj přešlap. "Musím se podívat, jaká tam je sazba," snažím se získat čas a sahám po trestním zákoníku.
"Nula až dva roky," odpovídá hbitě klient.
Zákoník nechávám v tašce. Dochází mi, že se svému klientovi ve znalostech trestního práva nemůžu rovnat. Je to mazák. Zatímco já... Rychle uvažuji, jak s touhle situací naložit. Nemá cenu se to snažit maskovat. Zbývá mi jediná naděje.
„Dobře, takže tu máme souhrn za krádež a mařenku,“ chystám si nenápadně půdu a potom nahazuji: „Jak byste se hájil, kdybyste byl na mém místě?"
Muži se rozsvítí oči a vyhrkne: "Polehčující okolnosti! Byl jsem silně rozrušený. A rozporovat výši škody. Posudek policie je nepodložený, vycucali si ten výpočet z prstu. Možná bych to zkusil zahrát na zmenšenou příčetnost. Mám nějaký papíry na hlavu. Ale na to nejde spolíhat, už jsem to zkoušel třikrát a vždycky marně," proud nápadů nebere konce. Trik vyšel skvěle, vše si zapisuji.
"Co takhle nějaký odklon, nebo alternativní trest?" vyptávám se dál.
"Nepřipadá v úvahu," odmítá rezolutně muž. "Mám násobnou recidivu a vícečinný souběh, budou mě chtít dostat za mříže."
"No dobře. Napadá vás k tomu ještě něco?" ptám se a uvažuji, co by mi na tenhle postup řekla zkušební komise u advokátní zkoušky.
Vtom do dveří nakoukne hlava bachařky. "Všechno v pořádku?" zajímá se. "V pořádku," odpovíme s mužem dvojhlasně. "Brzo budeme hotovi," doplní on. Bachařka se na mě tázavě podívá. Kývnu na souhlas a ona odchází.
"Tak to bysme měli,“ pronese muž spokojeně. „Už jenom jedna věc." Chvilku se odmlčí, ohlídne se, jestli je bachařka skutečně pryč, pak se ke mně nakloní a tichým hlasem pokračuje: "Pane doktore, nechystá se něco?"
Opět mě polije pot. Usilovně přemýšlím, co by se tak mohlo chystat. Vzpoura? Puč? Jak bych to asi mohl vědět?
Muž naštěstí pokračuje. "Je nás tady deset na jedný malý cele. Deset! Věznice pukaj ve švech. Takhle to přece dál nejde.“
Aha, napadá mě, kam možná míří. Váhavě pronáším: "No, amnestie teď v kurzu moc nejsou…“
Muž posmutní. Uleví se mi.
„K čertu s tím“, mávne muž rukou a smutek z jeho tváře zase zmizí. „Nějak bylo, nějak bude.“
Nenapadá mě, co bych mu na to odpověděl. Muž také už nic neříká a vstává. Naše konzultace je tedy asi u konce. Vstávám také.
"Tak u hlavka nashle," tiskne mi muž v mundůru ruku, a když vycházím ze cely, ještě za mnou povzbudivě zavolá „A nebojte se, dobře to dopadne!“
VB
Komentáře
Okomentovat