Přeskočit na hlavní obsah

Ze života advokáta - na horách

Advokacie není lehké řemeslo. Budu to ilustrovat na následujícím případu, který se opravdu stal.

Ve čtvrtek pozdě v noci mi přišla SMS od kolegy Jaromíra: "Vinci, zítra žádný kancl. Bude hezky, jedeme na běžky."

Na běžkách jsem čtyři roky nestál, ale malou páteční projížďku s kolegou si moc rád nadělím. Nadšeně ráno balím a dojíždím na místo srazu.


Jizerky. Nandaváme lyže. Mám pěkné a barevné funkční oblečení. Musí sát, neprofouknout, ale zároveň dýchat, zahřát, ale nepřehřát. Jaromír si k mému údivu bere asi třicet let starou masivní šušťákovou bundu neurčité barvy, podobně staré kalhoty a rozpáraný batoh a na hlavu čepici - hadovku. Vypadá jako běžkaři na fotografiích ze 30. let, které visí na horských chatách. Je mi ho líto, ale co už. Když tak mu v kopcích trochu pomůžu a někde mu koupím horkou čokoládu.

Vyrážíme. Je krásně, mráz, pohádkové scenérie zasypané sněhem a zalité zimním sluncem. Rozverně s Jaromírem závodím do vrchu. Nádherný den! Občasní okolojedoucí s úsměvem kroutí hlavou nejen nad Jaromírovou výbavou, ale i nad jeho stylem. Jaromír jede klasiku, ve které srandovně péruje a poskakuje, jakoby se sem přenesl v čase z dob dávno minulých a jako by měl každou chvílí zahučet v příkopu.
 
Po deseti kilometrech mě začínají příjemně pobolívat ruce a nohy. To se dneska bude spát, raduji se. S Jaromírem si povídáme o našich kauzách a vymýšlíme motto pro náš nový web. Třeba KDO MAŽE, TEN JEDE. Jasně!
 
Ve třicátém kilometru mě ruce i nohy bolí hodně, takovou dálku jsem ještě nikdy na běžkách neujel. Začíná se smrákat. Jaromír jede pořád stejně srandovním a svižným tempem, sem tam se odpojí, aby si vyběhl nějaký kopeček. Snažím se nedat znát únavu. Nenápadně se ptám, za jak dlouho dojedeme do cíle. "Myslím, že už jsme za půlkou," odpovídá Jaromír. "Haha, jen si vtipkuj," říkám mu, ale přesto mi na tváři zamrzají zbytky úsměvu. NECHVAL DNE PŘED VEČEREM, víří mi hlavou nové motto.
 
Ve třicátém osmém kilometru padla tma. Nemluvím, všechno mě bolí, sunu se dopředu už jen znavenou setrvačností. Začíná se do mě vkrádat zima. Zastavuji a vyndavám čelovku, ale Jaromír mě nabádá, ať raději ještě nesvítím a šetřím baterie. Nechápavě na něj civím. Šetřím baterie... na co? Prý na zbytek cesty.
 
Je večer, tma, zima, ticho. Dva poslední přízraky se pohybují Jizerskou běžkařskou magistrálou. Jeden z nich svěže, srandovním klasickým stylem. Druhý se velký kus za ním plouží, vleče, občas zastavuje, padá, vstává a pak se zase vleče. DUM SPÍRÓ SPÉRÓ, vyjde mu občas tiše z úst. "Dokud dýchám, doufám…"
 
Konečně dojíždíme do cíle. "44,4 kilometrů," konstatuje Jaromír při pohledu na mobil, trochu se zamračí a dodává, "škoda, málem jsme dali jizerskou padesátku."

Neodpovídám, jen stojím a země se mi pod nohama kolíbá. Náhle má kolena přestávají vzdorovat gravitaci a já uléhám na zmrzlý sníh.
 
"Jizerskou padesátku" zní mi v hlavě jako ozvěnou. Tu mi pod nosem zavoní horká čokoláda, kterou s sebou Jaromír celou dobu táhl v termosce na zádech.
 
„Koně poznáš v horách, advokáta v nouzi.“ prohodí Jaromír pobaveně, zatímco v leže usrkává z víka termosky..
 
Přísloví na web je jasné. Už se nemůžu dočkat, až zasednu za klávesnici v naší kanceláři.

VB

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Basquiat!

PAY FOR SOUP, BUILD A FORT, SET THAT ON FIRE (Zaplať za další polívku, postav pevnost a pak všechno spal) Vstát ve 4:30, venku ještě tma. Rychle se obléct, hodit svačinu do baťohu a poloprázdným busem se dosunout na letiště. O sedm hodin později  se postavit do fronty před skleněnou budovou, připomínající obrovský koráb, plující po vodě, která pod něj stéká z venkovní kaskádovité fontány. Koráb naložený uměním. Paříž, Luis Vuitton Foundation. Blížící se konec dočasné výstavy děl Jeana Michela Basquiata a Egona Schieleho přitáhl tisíce lidí plus dva cestovatele z Prahy. Ač jsou jména vystavujících na letácích postavená naroveň, nelze zastřít, že jsme přijeli především na Basquiata. Svačinu jsme snědli už v letadle, dál nás totiž budou živit múzy. Sesbírat a dovézt sem Basquiatovo dílo muselo být opravdu náročné, už jen proto, že rozměry jeho obrazů se většinou počítají v metrech. Afroamerický kluk, žijící v New Yorku v době čerstvých hip-hopových rytmů....
1 komentář
Další informace

Na vlnách

Parlamentní stipendium v německém Bundestagu mi v červenci skončilo. Můj nejpolitičtější zážitek byl, když mě Ralph, poslanec z levicové strany Die LINKE, u kterého jsem měl stáž vykonávat, začátkem léta pozval jako cenu útěchy za zrušený program na pivo. První vlna pandemie zrovna odezněla a já se s Ralphem vydal do pivní zahrady kousek od Spolkového sněmu. Omylem jsme tam zasedli stůl rezervovaný pro jiného poslance ze strany křesťanských demokratů CDU. Die LINKE a CDU se zrovna nekamarádí. Když poslanec z CDU přišel, čekal jsem souboj. Dva zkušení politikové se ale dohodli a příchozí si k nám přisedl s tím, že já s Ralphem za chvilku půjdeme. Nicméně jakmile si šel objednat pivo, zavolal na něj k jeho i mému překvapení Ralph, ať nám taky ještě dvě vezme. Vzal. Rundu jsme pak přirozeně museli splatit. To byl začátek dlouhého večera plného historek, při kterém jsme se spolu všichni tři parádně opili. O čem ty historky byly bohužel nevím, pil jsem nepřipraven, nalačno.     Po ...
Okomentovat
Další informace

Kola Fritz

  Poprvé jsem ho potkal jedné jarní soboty na ulici poblíž mého bytu na berlínském předměstí. Stál vedle vchodu do obchodu, na temeni mu prosvítala pleš, na tvářích měl černé strnisko, byl vysoký a pohledný. Mohlo mu být ke čtyřicítce, oblečený byl v černé mikině a pracovních kalhotách. Požitkářsky potahoval z cigarety a vyfukoval kouř nad sebe, podél vysoké skleněné výlohy k ceduli s nápisem „Jízdní kola u Fritze“. V ruce držel mobil, právě s někým telefonoval a smál se u toho příjemně hlubokým hlasem. Chtěl jsem se okolo něj protáhnout dovnitř do obchodu, on mi ale vstoupil do cesty, mobil na chvíli vzdálil od pusy a řekl mi: „Servus.“ „Servus,“ odpověděl jsem. „Jak ti můžu pomoct?“ „To je dobrý, já se jenom chci podívat tady do tý cykloprodejny.“ „To je moje prodejna. Já jsem Fritz.“ „Aha,“ podíval jsem se na ceduli nad ním a pak nedůvěřivě na ruku, ve které držel cigaretu. „Já jsem Vinc. Můžou do tvojí prodejny zákazníci, Fritzi?“ Fritz se na mě pobaveně zaškleb...
Okomentovat
Další informace