Ze života advokáta - na horách

Advokacie není lehké řemeslo. Budu to ilustrovat na následujícím případu, který se opravdu stal.

Ve čtvrtek pozdě v noci mi přišla SMS od kolegy Jaromíra: "Vinci, zítra žádný kancl. Bude hezky, jedeme na běžky."

Na běžkách jsem čtyři roky nestál, ale malou páteční projížďku s kolegou si moc rád nadělím. Nadšeně ráno balím a dojíždím na místo srazu.

Jizerky. Nandaváme lyže. Mám pěkné a barevné funkční oblečení. Musí sát, neprofouknout, ale zároveň dýchat, zahřát, ale nepřehřát. Jaromír si k mému údivu bere asi třicet let starou masivní šušťákovou bundu neurčité barvy, podobně staré kalhoty a rozpáraný batoh a na hlavu čepici - hadovku. Vypadá jako běžkaři na fotografiích ze 30. let, které visí na horských chatách. Je mi ho líto, ale co už. Když tak mu v kopcích trochu pomůžu a někde mu koupím horkou čokoládu.

Vyrážíme. Je krásně, mráz, pohádkové scenérie zasypané sněhem a zalité zimním sluncem. Rozverně s Jaromírem závodím do vrchu. Nádherný den! Občasní okolojedoucí s úsměvem kroutí hlavou nejen nad Jaromírovou výbavou, ale i nad jeho stylem. Jaromír jede klasiku, ve které srandovně péruje a poskakuje, jakoby se sem přenesl v čase z dob dávno minulých a jako by měl každou chvílí zahučet v příkopu.

 

Po deseti kilometrech mě začínají příjemně pobolívat ruce a nohy. To se dneska bude spát, raduji se. S Jaromírem si povídáme o našich kauzách a vymýšlíme motto pro náš nový web. Třeba KDO MAŽE, TEN JEDE. Jasně!

 

Ve třicátém kilometru mě ruce i nohy bolí hodně, takovou dálku jsem ještě nikdy na běžkách neujel. Začíná se smrákat. Jaromír jede pořád stejně srandovním a svižným tempem, sem tam se odpojí, aby si vyběhl nějaký kopeček. Snažím se nedat znát únavu. Nenápadně se ptám, za jak dlouho dojedeme do cíle. "Myslím, že už jsme za půlkou," odpovídá Jaromír. "Haha, jen si vtipkuj," říkám mu, ale přesto mi na tváři zamrzají zbytky úsměvu. NECHVAL DNE PŘED VEČEREM, víří mi hlavou nové motto.

 

Ve třicátém osmém kilometru padla tma. Nemluvím, všechno mě bolí, sunu se dopředu už jen znavenou setrvačností. Začíná se do mě vkrádat zima. Zastavuji a vyndavám čelovku, ale Jaromír mě nabádá, ať raději ještě nesvítím a šetřím baterie. Nechápavě na něj civím. Šetřím baterie... na co? Prý na zbytek cesty.

 

Je večer, tma, zima, ticho. Dva poslední přízraky se pohybují Jizerskou běžkařskou magistrálou. Jeden z nich svěže, srandovním klasickým stylem. Druhý se velký kus za ním plouží, vleče, občas zastavuje, padá, vstává a pak se zase vleče. DUM SPÍRÓ SPÉRÓ, vyjde mu občas tiše z úst. "Dokud dýchám, doufám…"

 

Konečně dojíždíme do cíle. "44,4 kilometrů," konstatuje Jaromír při pohledu na mobil, trochu se zamračí a dodává, "škoda, málem jsme dali jizerskou padesátku."

Neodpovídám, jen stojím a země se mi pod nohama kolíbá. Náhle má kolena přestávají vzdorovat gravitaci a já uléhám na zmrzlý sníh.

 

"Jizerskou padesátku" zní mi v hlavě jako ozvěnou. Tu mi pod nosem zavoní horká čokoláda, kterou s sebou Jaromír celou dobu táhl v termosce na zádech.

 

„Koně poznáš v horách, advokáta v nouzi.“ prohodí Jaromír pobaveně, zatímco v leže usrkává z víka termosky..

 

Přísloví na web je jasné. Už se nemůžu dočkat, až zasednu za klávesnici v naší kanceláři.

VB