Chtěl jsem se okolo něj protáhnout dovnitř do obchodu, on mi ale vstoupil do cesty, mobil na chvíli vzdálil od pusy a řekl mi: „Servus.“
„Servus,“ odpověděl jsem.
„Jak ti můžu pomoct?“
„To je dobrý, já se jenom chci podívat tady do tý cykloprodejny.“
„To je moje prodejna. Já jsem Fritz.“
„Aha,“ podíval jsem se na ceduli nad ním a pak nedůvěřivě na ruku, ve které držel cigaretu. „Já jsem Vinc. Můžou do tvojí prodejny zákazníci, Fritzi?“
Fritz se na mě pobaveně zašklebil. „Počkej chvíli, hned se ti budu věnovat, telefonuju se svojí ženou.“
Čekal jsem. Fritz do telefonu zahuhlal ještě pár vět, zasmál se a pak dal telefon do kapsy. Potáhl z cigarety, mírně zaklonil hlavu a vyfoukl kouř nad sebe.
„Tak jak ti můžu pomoct?“
Fritz měl zřejmě chuť pokračovat v rozhovoru před prodejnou.
„Nedávno jsem se sem přestěhoval. Hodně teď jezdim na kole. Všiml jsem si, že mam nedaleko tenhle obchůdek a tak jsem se do něj chtěl podívat. Můžu?“
„Vítej,“ zazubil se na mě Fritz a vyfoukl při tom další oblak dýmu. Nepohnul se z místa. Stáli jsme naproti sobě.
„Díky,“ řekl jsem a přemýšlel, jestli je tohle normální způsob jeho obsluhování. Zkusil jsem tedy svoje požadavky rozvinout. „Víš, sháním jednu věc. Potřebuju vyšší představec na řídítka. Ten můj je moc nízkej, bolej mě z něj záda.“
„Kde máš kolo?“
„Támhle vepředu, ve stojanu.“
Fritz se podíval na můj nový sportovní gravel bike.
„To je krásný kolo!“
Hrdě jsem se narovnal. „Já vim.“
„A ty se koukej vzpamatovat, takový kolo si nemůžeš zkazit vysokym představcem, vypadalo by to směšně. Ukaž mi, jak na tom jezdíš.“
Na takový výpad jsem nebyl připravený. Zmateně, ale poslušně jsem nasedl na kolo a třikrát jsem na něm zakroužil před kouřícím Fritzem. Ten mě bedlivě pozoroval skrze obláčky dýmu. Jakmile jsem před ním znovu zastavil, nahnul se ke mně a se spikleneckým výrazem mi pošeptal:
„Tvoje řidítka jsou v pořádku. Chyba je v tobě.“
„Cože?“
„Musíš začít cvičit!“ téměř vykřikl Fritz, odložil cigaretu na popelník a začal se přede mnou s nečekanou energií kroutit do nejrůznějších poloh.
„Takhle posílíš krk… A takhle horní záda… Pak se takhle protáhneš… Minimálně třikrát denně. Hlavně před a po jízdě. Je ti to jasný?“
„Jasný“, odpověděl jsem ohromeně.
„Už jsi někdy jel na kole do Bernau?“
„Ne, nejel. To je nějaký město?“
Fritz nevěřícně zakroutil hlavou.„Jo, to je nějaký město. Na sever od Berlína. Tak tam koukej zajet, a podívej se k jezeru Liepnitzsee. Je to nejlepší výlet na gravelu v okolí Berlína. Nejsou tam takový mraky lidí, jako u Postupimi. Za dva týdny přijď na kontrolu. Čus!“
Pokynul mi a aniž by počkal na mojí odpověď, otočil se ke mně bokem a začal opět telefonovat.
Ještě chvíli jsem před prodejnou ohromeně stál a snažil se celý rozhovor zpracovat a zařadit. Nakonec jsem napůl pobaveně, napůl uraženě až pobouřeně nasedl na kolo a vyrazil domů. Chyba je v tobě, dozníval mi v uších Fritzův obchodní talent.
Následující týden jsem každý den cvičil Fritzovu sadu cviků. Hlavně před a po jízdě. Za pár dní byly moje bolesti skutečně pryč. On si nevymýšlel! Po dvou týdnech jsem k Fritzovi vyrazil na kontrolu, jak mi nařídil. Chtěl jsem se mu nějak odměnit.
Fritz stál před svým obchodem, byl opřený o rám dveří a ruce měl zkřížené na hrudi tak, že si tím zároveň pohodlně podpíral ruku s cigaretou.
„Servus,“ pozdravil jsem ho familiérně.
Fritz na mě pobaveně kývl a vyfoukl dým. „Servus. No? Co dělaj záda?“
„Skvělý, fakt mě přestaly bolet, funguje to, díky!“
„Ještě se neraduj, hlavně koukej cvičit dál. Teď nesmíš přestat, nebo se to vrátí. Už jsi byl v Bernau?“
„Ještě ne. V jednom kuse prší, všude je bahno a já mam blbý blatníky. Vůbec nedržej, pořád mi drhnou o kolo nebo padaj. Chtěl bych si u tebe koupit nový. Můžu se na nějaký podívat?“
Fritz se dál opíral, přejel moje kolo pohledem a pak ho upřel na mě.
„Zbláznil ses? Tvoje blatníky jsou třída! Miluju tenhle model.“ Sklonil se k mému kolu. „Musíš jenom tady vyvrtat dvě díry a tyhle dva dráty takhle vohnout. Pak to zezadu přimontuješ a tajdlenc to chytneš k vidlici. Hergot sleduješ mě?“
„Jo, sleduju,“ odpověděl jsem rychle a cítil se jako na základní škole.
Fritz byl v ráži. „Nepotřebuješ nový blatníky!“ Sáhl si do kapsy. „Tady, vezmi si tyhle dva šroubky, ty potřebuješ.“
Vzal jsem si šroubky a snažil si zapomatovat, co mám kde vyvrtat a ohnout.
„Fritzi, a nemohl bys mi to udělat ty? Jsi přece profík, já ti to zaplatim,“ zkusil jsem nesměle.
„Ty si nedokážeš přimontovat blatníky? A nemam na tom kole za tebe pak i jezdit?“ zvýšil hlas Fritz a zamračil se na mě.
Zastyděl jsem se. Nevěděl jsem, co na to mám říct.
„Ne, neudělám ti to. Čekal bys na to měsíc, mam fůru práce. To přece zvládneš, stačí jenom chtít. A teď mě omluv, musim tu zavřít, můj syn má narozeniny. Čtyři roky. Žena pro něj právě připravuje malou oslavu, potřebuju přijít včas.“
„Tak synovi vyřiď moje srdečný gratulace.“
Fritz se zasmál. „Vyřídim. Odkud vlastně jsi? Máš takovej holandskej přízvuk.“
„Jsem z Česka. Z Prahy. Ale teď žiju tady Berlíně. Přijel jsem sem minulej rok na takový půlroční stipendium, tomu se ale po týdnu kvůli covidu zrušil program a přesunulo se na tenhle rok. Tak jsem tu zůstal.“
„Aha. Jé, já bych tak rád jel někdy do Prahy,“ zasnil se Fritz. „Na kole, vzal bych i ženu a kluka. Jeli bysme přes Lužici a Spreewald do Drážďan. Potom podél Labe, přes Sasko-Český Švýcarsko, tam je prej krásná cyklotrasa. Pro kluka máme takovej závěsnej vozejk, jenom by se vezl a čubrněl by.“
Fritz se zahleděl do dáli.
„Hele, tak proč to neuděláš?“
„To není tak jednoduchý, kamaráde. V létě, když se na takový vejlety jezdí, je vrchol sezóny. Mam tu práci, spoustu kšeftů, sehnat k sobě zodpovědnýho mechanika je kumšt. To nejde si jen tak říct, zavřít to tu a někam vodjet.“
„Ale jde,“ oponoval jsem, "stačí jenom chtít."
Fritz se zasmál.
„Bejt tebou, tak se ještě tohle léto s rodinkou seberu a vyrazim. Takový věci se nemaj odkládat. Práce ti neuteče. Praha je krásná, cesta taky, mam jí napůl projetou.“
„Seš nějakej moc chytrej, Vinci. Hele, já teď musim fakt zavřít a jít domu. Koukej, ať si namontuješ správně ty blatníky. Přijeď mi to pak ukázat.“
Fritz se na mě usmál a podal mi loket na pozdrav. Cítil jsem, že jsme si navzájem sympatičtí. Jeho kritická bezprostřednost, srdečnost a humor byly mojí české duši blízké. S hřejivým pocitem jsem nasedl na kolo.
„A neztrať ty šroubky!“ zavolal na mě ještě Fritz a pak zmizel v prodejně.
Myslel jsem si, že se za Fritzem zase brzy stavím a pochlubím se mu svojí dovedností, ale čas běžel rychleji, než se mi zdálo. Než jsem se k Fritzovi vypravil, odvál mě život dál. Přišlo jaro a znovu začal před rokem přerušený stipendijní program. Přestěhoval jsem se proto z předměstí zpět do berlínského centra, do zařízených bytů, spolu s necelou stovkou ostatních účastníků programu ze světa. Spoustu z nich už jsem znal z loňska.
Začal jsem chodit ven se Sofiií, zajímavou stipendistkou z Kanady. Také ji jsem znal z minulého roku, už tehdy jsem se do ní zakoukal. Ale když jsem tehdy šel za svým dobrým kamarádem z programu Neilem probrat strategii, než ji pozvu na první rande, čekala mě studená sprcha: zjistil jsem od něj, že si s ní už něco začal on. Bylo mi z toho smutno, zároveň jsem to ale nikomu nepřál víc, než Neilovi. Rozhodl jsem se taktně se stáhnout, čímž jsem nechtěně způsobil, že se o mě Sofie začala víc zajímat. To vše se ale dělo až ke konci loňského pobytu, Sofie a Neil se pak rozešli a oba se vrátili na půl roku do svých domovů za oceánem.
Letos všechno začínalo znovu. Po několika vycházkách jsem se do Sofie zamiloval. Vzápětí i ona do mě. Neil nám oběma s obrovským přátelským nadhledem popřál hodně štěstí.
Necelý půlrok uběhl jako voda. V létě stipendium nadobro skončilo a bylo potřeba se rozhodnout, co dál. Našel jsem si novou práci a byt v Berlíně a doufal jsem, že Sofie zůstane se mnou. Ona se ale rozhodla vrátit se do Kanady. Poprvé v životě jsem zažil opravdu srdceryvné loučení na letišti. Smířit se s tím, že něco krásného končí mi dalo fušku.
Přišel podzim a přišla zima. Jednoho pozdně zimního rána jsem chtěl jako obvykle vyrazit na kole do práce. Vyšel jsem ven z domu, moje kolo ale u stojanu nebylo. Asi jsem ho večer uklidil do sklepa, napadlo mě a šel jsem se podívat tam. Nebylo ale ani ve sklepě. Zmateně jsem se vrátil do bytu a hledal kolo nesmyslně uvnitř, jestli náhodou není ve skříni, nebo složené pod postelí. Až po chvíli jsem pochopil realitu: v noci mi ho někdo ukradl. Profesionálně, beze stopy. Šmejdi!
Obrátil jsem se na policii, která mi vysvětlila, že takové kolo se v Berlíně na devadesát devět procent nikdy znovu nenajde, a že bych si měl pořídit nějaké jiné. Šmejdský šmejdi! Byl jsem zoufalý. To kolo pro mě znamenalo svobodu a radost, ale taky vzpomínky. Několik dní jsem chodil nazdařbůh po okolí a těkal očima, jestli ho někde neuvidím uvázané nebo jestli na něm okolo mě někdo neprojede. Bylo to vyčerpávající. Pak jsem to vzdal a začal jsem přemýšlet, jak se zařídit dál. V té chvíli jsem si z čista jasna vzpomněl na Fritze. No jasně! Hned další den jsem vyjel městským vlakem na předměstí a vydal se k Fritzově prodejně.
Kráčel jsem od stanice S-Bahnu známými ulicemi lemovanými západoberlínskými vilkami a když jsem zabočil za poslední roh, spatřil jsem Fritze, jak stojí před svým obchůdkem opřený o rám dveří a kouří cigaretu. Vypadalo to, jakoby se od našeho posledního setkání nepohnul z místa. Byl jen o trochu hubenější, pleš možná o maličko větší, fousy delší. Oba jsme byli o rok starší.
„Servus, Fritzi!“
„Servus, no né, jsi to ty? To neni možný. Kde se tu po takový době bereš?“
„Ty si mě pamatuješ! Jo, jsem to já a mám radost, že tě znova vidim! Ani jsem se s tebou před rokem nerozloučil, promiň. Byla to bláznivá doba, zamiloval jsem, pak jsem se zase rozešel, dvakrát se přestěhoval. Sám nevěřim tomu, co všechno se za tu dobu stalo.“
„To mi povídej. Řikal jsem si, jestli se tu ještě někdy stavíš. Chtěl jsem vidět, jak ses popasoval s těma blatníkama...“ Vtom Fritz utichl a přeměřil si mě přísným pohledem. „Moment, ty ke mě přicházíš pěšky?“
„Jo, vedou mě za tebou nešťastný okolnosti.“
„Neříkej mi, žes je přimontovat nezvládl a přestal jsi proto jezdit na kole.“
„Ne, zvládnul jsem to. Ale to kolo mi ukradli, Fritzi. Před pár dny.“
„Šmejdi! Tak to mě mrzí. Sám sis ho šteloval, bylo vidět, že ho máš fakt rád. To mi je pak líto skoro stejně, jako kdybys ho měl ode mě.“
„Jo, mě to taky hodně mrzí a mam vztek. Je to tak nefér! Někdo prostě přijde a vezme si, co mu nepatří! Zlobim se i na sebe – nechal jsem ho večer zamčený před domem, místo toho abych ho vzal do sklepa. Uklidňuju se tim, že si řikám: Takovej je holt život, dějou se i horší věci.“
„No, kamaráde, jestli jsi ho nechal přes noc venku, tak jsi fakt pako. To s takovym kolem přece nemůžeš dělat, to ví i malý dítě!
„Musim se ti přiznat. Vlastně už se mi to stalo podruhý. Já jsem si toho gravela před rokem koupil, protože mi uplně stejně ukradli kolo před ním. Silničku od táty, kterou jsem si s sebou do Berlína přivezl z Prahy. Jedna noc venku, a byla fuč.“
Fritz zvedl obočí a zašklebil se „Tak takovejch expertů znám jenom pár. To už není k pláči, ale k smíchu. A teď si u mě chceš koupit nový kolo, abys o něj zase přišel, žejo?“
„Jo, měl jsem to v plánu. Ale neboj, klidně si ho pudu koupit ke konkurenci. Někam, kde mě trochu víc politujou.“
„Pro lítost si ke konkurenci klidně zajdi, tý u mě víc nedostaneš. Ale žádnej strach, do šprýmu mi teď taky moc neni, takže si z tebe nebudu dál utahovat.“
Až v tu chvíli jsem si všiml, že Fritz nevypadá tak energicky a vesele, jak jsem si ho pamatoval. Jakoby nad ním visel nějaký temný mrak.
„Fritzi, jak se ti vlastně daří? Připadáš mi tak nějak posmutnělej.“
„To nestojí za řeč,“ odpověděl Fritz a pokusil se s falešnou nedbalostí udělat při výdechu kolečko z kouře.
„Poslyš, já jsem ti taky řekl, jak se mám. Tak to vybal. Jinak to není fér. Můžeš začít tim, jak se má tvůj kluk. Bude mu teď pět let, žejo?“
Fritz chvíli mlčel. „Tak dobře, řeknu ti to ve stručnosti. Ale já žádnou lítost nepotřebuju, jasný?“
„Jasný.“
„Moje žena zemřela. Před měsícem a půl.“
Fritz byl najednou úplně vážný. I já jsem zvážněl.
„Sakra. To mě mrzí.“
„Dostala covid. Debilní covid! Nechtěla se naočkovat, říkala, že to je zbytečný. No a pak to chytla, chvíli před Vánocema. Asi ode mě. Byla chvíli nemocná a potom se jí udělalo dobře, už jsme si mysleli, že je v pohodě. Najednou to ale šlo zase prudce dolu, děsný horečky, bolesti. Musela ji odvízt sanitka. Umřela po pár dnech v nemocnici na hadičkách.“
Koukal jsem na Fritze a hlavou mi proběhla vzpomínka na naše první setkání, jak tehdy se svojí ženou telefonoval a já jsem musel čekat, než se mi začne věnovat
„Upřímnou… Můžu ti vyjádřit upřímnou soustrast?“
„Upřímnou jo.“
„Tak upřímnou soustrast.“
„Takovej je holt život.“
„Teď si připadám jako uplnej blbec, že jsem tu před tebou oplakával svoje ukradený kolo.“
„No, tak si teď můžeš aspoň tím spíš říct, že na tom nezáleží. Nebo možná ne, já vlastně nevim. Třeba pro mě je teď kolo naopak jediný východisko. Nějak ve mně vymřely všechny radosti, funguje jenom sednou na kolo a jet.“
„Jak to myslíš? A co tvůj syn?“ zeptal jsem se trochu hloupě.
„Kluk je u mojí mámy. Nejsem schopnej se o něj starat. Každej den pracuju, abych se zaměstnal. Po práci vyrazim na kole pryč, ven z Berlína, do Braniborska nebo ještě dál. Šlapu do toho jako blázen. Většinou se domu vracím až pozdě v noci, vyčerpanej, abych dokázal usnout. A někdy ani to nezabírá a já stejně nespim, celou noc se převaluju a hlavou se mi honí myšlenky skoro se stejnou rychlostí, s jakou jsem předtím točil pedálama. Měl jsem udělat něco líp? Mohla to přežít? Ráno se zase musim sebrat a jít sem otevřít. Většinou se mi příšerně nechce, ale zároveň mě tenhle jednoduchej kolotoč drží nad hladinou.“
„Asi je to lepší, než se utápět třeba v chlastu…“
„Jo, to máš pravdu. Ale moje máma mi říká, že když takhle budu pokračovat, přijdu i o kluka, protože s nim vůbec nejsem. Pro něj to je taky hrozně těžký, ztratil mámu, a teď najednou okolo sebe nemá ani tátu, moc tomu nerozumí. Ale já prostě nemůžu…“
Fritzovi se zaleskly v očích slzy. Pohotově si je setřel rukávem mikiny.
Měl jsem chuť se ho dotknout, poplácat ho po zádech nebo obejmout, ale ze studu jsem nic neudělal. Stáli jsme naproti sobě, Fritzova cigareta zatím dohořela. Típnul zbytek do popelníku, oklepal se a neočekávaně hlasitě řekl: „Jaký sháníš kolo, zase gravel?“
„Jo, určitě bych chtěl zase gravel,“ ulevilo se mi, že jsme ukončili to těžké téma.
„Tak to ti moc nepomůžu. Gravel kola teď v celym Berlíně neseženeš. Všichni je chtěj a nový dodávky stojej.“
„Aha,“ řekl jsem zklamaně. „Tak co bys mi doporučil?“
„Pojď se podívat dovnitř, třeba si něco vybereš.“
Fritz se otočil a vešel do prodejny. Následoval jsem ho. Uvnitř to bylo napěchované koly, dresy, helmami a dalšími doplňky. Přesto tam byl pořádek. Stěny byly ozdobené plakáty, u stropu byla zavěšená historická kola a různé díly, lustry byly vytvořené z výpletu.
„Máš to tady fakt krásný.“
„Dva roky práce. Před tim jsem byl pár bloků odsud v malý místnůstce. Postupně se mi obchod rozrostl tak, že jsem pronajal tohle. A pořád to neni hotový. Tady, koukni se na tyhle kola, třeba ti nějaký padne do oka.“
Začal jsem si prohlížet jedno po druhém. Byla to samá městská kola, pár horských a pár silničních. Nebylo to ono, toužil jsem po gravelbiku. Zároveň mi teď ale bylo hloupé to Fritzovi říct a rozloučit se s ním.
„Chceš si nějaký vyzkoušet?“
„Jo, možná tohle,“ ukázal jsem na horáka, kterého jsem si zrovna prohlížel, spíš ze slušnosti, než ze zájmu. I Fritzovi to muselo být jasné, ale vypadal od našeho venkovního rozhovoru, jakoby byl duchem nepřítomen. Propadl se asi v myšlenkách někam jinam, možná zpátky do minulosti, ke svojí ženě. Přišlo mi, že moji přítomnost vnímá jenom napůl.
„Tak si ho vytlač ven."
Vzal jsem kolo a zatímco jsem s ním vycházel, zmizel Fritz beze slova kamsi dozadu do útrob prodejny. Stál jsem s kolem venku na ulici a Fritz nepřicházel. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám na kolo nasednou a projet se? Nebo ho mám tiše odtlačit zpátky dovnitř a bez rozloučení zmizet? Nechat Fritze s jeho myšlenkami na pokoji? Možná v to i on doufá. Chvíli jsem přešlapoval na místě a pak jsem se rozhodl kolo nenápadně vrátit a vyrazit domů.
Otočil jsem se a vykročit s kolem zpět ke dveřím prodejny. Ty se ale v tu chvíli otevřely a vyšel z nich Fritz. Vedle sebe vedl kompletně vybavené, krásné sportovní gravel kolo. Minul mě, pak se zastavil a opřel si gravela o sebe. Přeměřil si mě pohledem, nahnul se k rámu a mírně snížil sedlo. Předjel s kolem před sebe a volnou rukou mi pokynul.
„Zkus si ho.“
„Počkej, neřikal jsi před chvílí, že žádný gravel kola nemáš?“
„Jedno ještě mam. Mohla by to bejt tvoje velikost. Zkus si ho, “ odpověděl Fritz a kolo mi podal. Opřel jsem horské kolo o výlohu, chytl jsem gravela a prohlížel si ho.
„Sám jsem ho postavil, už je trochu jetý, ale je to fakt dobrý kolo.“ Fritz si zapálil cigaretu a svoje tmavé oči upíral střídavě na mě a střídavě na kolo.
Měl pravdu. Kolo nebylo nové, bylo ale perfektně vybavené a ve skvělém stavu. Pomalu jsem nasedl. Začal jsem ohmatával řidítka. Byla na nich připevněná průhledná kapsa na GPS. Uvnitř kapsy byla jakási fotka. Nahnul jsem se a podíval se blíž. Na fotce jsem rozpoznal Fritze, objímala ho štíhlá světlovlasá žena a před nimi stál malý klučina s plastovým autem. Všichni tři se smáli.
Fritz rychle přistoupil, fotku z obalu vytáhl a dal si ji do kapsy.
„Fritzi, to je tvoje kolo!“ vykřikl jsem zděšeně.
"Tak na tohle zapomeň, já si ani náhodou tvoje kolo nevezmu,“ chtěl jsem z kola sestoupit.
Fritz mě chytl pevně za rameno a zastavil mě. „Vinci, já jsem se právě rozhod. Mam ještě jedno kolo, trekový, ne tak sportovní, ale hodí se líp na vejlety s mym klukem. Můžu za něj zaháknout vozejk.“
Stál jsem jako opařený. Fritz mě dál držel za rameno a hleděl mi do očí.
„A ještě jsem ti chtěl říct jednu věc. Minulý léto jsem s mojí ženou a klukem zažil parádní dovolenou. Jeli jsme na kole Prahy.“
„Přes Lužici, Drážďany a podél Labe?“ zeptal jsem se potichu.
„Přesně tak. A bylo to fakt nádherný. Všichni tři jsme čubrněli. Díky za ten impulz.“
Nahrnuly se mi slzy do očí. „Nemáš vůbec zač.“
Fritz povolil stisk a pustil mě. „A teď nasedni a zkus si ho. Ale pozor, je tam těžkej převod.“
Utřel jsem si oči rukávem. „Můžu se projet tam k tý křižovatce a zpátky?“
„Jo. Ale až pojedeš okolo mě, tak jeď pěkně pomalu. Ještě nikdy jsem ho neviděl při jízdě, vždycky na něm sedim. Chci se na rozloučenou pěkně pokochat.“
Fritz popotáhl z
cigarety a já jsem šlápl do pedálů.
VB
Komentáře
Okomentovat