Začalo opravdové jaro, venku je střídavě větší a menší teplo, slunce
svítí, stromy kvetou a voní. Pofukuje. Sedím doma, v Berlíně. Celý program parlamentní stáže v Bundestagu nám z důvodu korona pandemie nadobro odpadl.
Koronaruch
Můj spolubydlící Hocine ještě spí. Pro zachování celostního
zdraví jsme si rozdělili náš byt nikoliv prostorově, ale časově. Já ho
obývám přes den, Hocine přes noc. Potkáváme se jen večer při jídle – já při
večeři, Hocine při snídani. Vyměníme si
pár nejdůležitějších informací: jak to jde (jde to), co máme v plánu
(nic), kolik je kde nakažených (trochu víc, než včera), co potřebujeme koupit
(houbičky na nádobí a toaletní papír) a nakonec, co nám leze na nervy (neuklízím po sobě, pouští vodu v kuchyni moc prudce, nechávám
v koupelně šlápoty, nesklápí prkýnko od záchodu, moc komanduju, hází
plasty do smíšeného…). Jestli to spolu bez úhony zvládneme i další měsíc, asi se s Hocinem ožením.
Nejhorší to bylo někdy na přelomu prvního a druhého týdne po přerušení
programu, tedy v druhé půli března. Vše k životu nepotřebné
v Berlíně postupně pozavíralo a na mě padl takový splín. Seděl jsem
převážně doma s těmi třemi švestkami, které jsem si sem z Čech dovezl a začal jsem si připadat bezprizorní, zbytečný, zahlcený zprávami, které mě postupně
vysávaly.
Z bezprizornosti mě vytáhla šéfka mé domovské
advokátní kanceláře LPLegal Alice, když mi nabídla možnost práce na dálku. Stejně
všichni sedí doma, jestli na Smíchově, nebo v Kreuzbergu, to je prý jedno.
Už první telefonická porada s kolegy mě nabila pozitivní energií. Náhle
jsem měl úlohu, cítil se užitečný, spolupracoval, někam patřil – to bylo tak
skvělé, hurá!
Stejně tak mi pomohlo digitální propojení s mojí aktivistickou
domovinou Limity jsme my. Naší specialitou byla klimatická občanská
neposlušnost. Aktivisté, esteticky vyzbrojeni chemickým oblekem a rouškou,
vnikali do hnědouhelných dolů, aby tam vlastním tělem zablokovali skrývková těžební rypadla uhlobaronů. Teď by pro „občanskou neposlušnost“ stačilo roušku
a chemický oblek nemít a sednout si s transparentem ve třech vedle sebe na
lavičku.
Zatím jsme ale všichni celkem poslušní. Na rozdíl od ničení životního prostředí mají
tahle opatření nějaký smysl. Ten smysl ale někde končí, což dobře ukazuje Maďarsko,
kde demokracie pod rouškou „protikrizových“ opatření závratnou rychlostí plesniví. Spoléhat se na
to, že osobám vládnoucím tahle situace alespoň částečně nezachutná a nebudou se
snažit ji využít ve svůj politický, mocenský či osobní prospěch, mi přijde liché. Jsem proto nesmírně rád, že v Česku zejména za poslední léta vyrostly silné občanské
kolektivy, které se nebojí postavit se za své hodnoty a za svá práva nehledě na to, jaké nepohodlí to obnáší a jak moc to je nebo není trendy. Pravděpodobně to bude v příští době ještě hodně třeba.
Helplessly hoping
Být celý den přilepený u počítače a dělat na něm nad rámec běžné
rutiny i všechno to, co dřív člověk dělal mimo něj, to nejde věčně. S pár
dalšími kluky ze stáže jsme proto začali každý druhý den běhat a posilovat v
parku. Naše výpravy vypadají jako začátek vtipu: Američan, Francouz, Rus a Čech
běží Berlínem v době virové pandemie… Samozřejmě s rozestupy a navíc se tváříme, že spolu bydlíme. Což je vlastně skoro pravda: Američan,
tedy Neil z Texasu, bydlí s Francouzem Adrienem o tři patra nade mnou. Oba mají bohatou zásobu cvičebních
sestav a nekompromisně nás drilují. Tušil jsem, že se z téhle politické
stáže vrátím namakaný, ale že takhle?
Neil se mi líbí. Po oznámení, že se program ruší, na nic nečekal a pořídil
si westernovou kytaru. Když s námi zrovna nedělá v parku kliky, celý den
na ní hraje a je naprosto šťastný. Jeho nadšení, doprovázené navíc i hudebním
umem, rychle přeskočilo na zbytek naší sportovní party a záhy jsme založili
hudební ansámbl. Scházíme se každou sobotu v našich bytech, s Neilovou
kytarou, houslemi, klávesami a trubkou. Náš vtip se rozšířil o Ukrajinku,
Izraelku a Řeka (ano, už to trochu neposlušností zavání). Klíčovým prvkem našeho
repertoáru se stala krásná sladko-smutná píseň od Crosbyho, Stillse a Nashe –
Helplessly Hoping.
A tak i my zatím jen bezmocně doufáme, že se třeba ještě během
letošního jara budeme smět vypravit zahrát si ven, na sluníčko, nestřežit
přitom úzkostlivě, kolik nás je, nebát se podat si ruku, posadit se spolu,
napít se z jednoho piva a třeba se i přitulit…
Čas na experimenty
Když jsem sem před měsícem a půl odjížděl, měl jsem v hlavě
celkem konkrétní představy toho, co bude dál. Chtěl jsem tady nabrat co nejvíc
zkušeností a inspirace, na konci léta po stáži se vrátit do Česka, do své advokátní
kanceláře, kterou mám rád, dotáhnout to příští rok k advokátním zkouškám a už v průběhu
se třeba začít angažovat v nějaké politické straně.
Korona mi do toho hodila vidle. A těmi vidlemi pak ještě zajímavým způsobem
zatočil Bundestag, když nám, všem vtipům a dalším stipendistům,
k informaci o zrušení letošního programu stáže dodal, že můžeme za rok
přijet znovu a celou stáž si prožít od začátku naplno. A také nám sdělil, že i přes
odpadnutí programu platí naše letošní stipendium a bydlení až do konce července.
To jako fakt?!
Spočítal jsem si, že mezi letošním a příštím stipendiem tak bude prakticky jen sedm měsíců
mezera. Napadla mě bláznivá myšlenka. Teoreticky bych se nemusel stěhovat do
Prahy a zase zpět, ale mohl bych tu těch pár měsíců do příští
stáže nějak překlenout, sehnat si v Berlíně práci a bydlení. Všechno, co mi v Česku
utíká, snad jednou doženu. Ale takovýhle prostor a navíc i chuť k experimentu, jestli a jak se o sebe dokážu za hranicemi postarat, to už mít
možná jindy nebudu. Třeba to nebyly hozené vidle, ale hozená rukavice, kterou můžu
zvednout?
V Praze mi zůstal jeden důležitý závazek – moje práce a dohoda se
šéfkou, že se v září vrátím. Bál jsem se, co mi na to poví a rozhodl jsem se jí zavolat a své dilema sdělit. Řekla mi, že je dobré klást si vysoké cíle, ale ne
cíle nesplnitelné. Celosvětová pandemie následovaná zřejmě ekonomickou krizí nejlepší dobou k experimentování a shánění práce v zahraničí není.
Být mnou, nechala by teď hozené rukavice ležet a vrátila se zpět. To celkem trefila
hřebíček na hlavičku.
Hergot, ale podobným dilematem už jsem si za poslední léta prošel dvakrát
a pokaždé jsem se zachoval racionálně a vrátil se, navzdory své touze pokračovat. Poprvé to bylo na Erasmu v Lisabonu,
kde mě skolila borelióza a deprese spojená s blížícím se koncem studia.
Podruhé chvíli po promoci v Drážďanech na konzulátu, kde mi moje sny o taneční budoucnosti rozhodila operace kotníku doprovázená vnitřním postgraduálním ztracením – kdo jsem a co chci
v životě dělat? Čím se budu živit? A kde? Díky uplynulým dvěma létům v Praze
a v LPLegal jsem na tyhle otázky dokázal najít odpovědi. Jestli mi ale něco z minulých
let zůstalo, tak to je zejména neochota jít k cíli tou nejkratší a
nejjednodušší cestou.
Rozhodl jsem se, že to nyní chci zkusit prolomit, já tu chci zůstat! I
když vůbec nevím, co z toho bude. Jediné, co vím, je,
že mě tu za tři měsíce čeká shánění obživy a bydlení. Asi si na to budu muset vykasat rukávy (a možná i nasadit roušku).
Teď je ale mou největší starostí shánění vlastní kytary a trsátka na příští hraní. Učíme se zpívat Helplessly Hoping ve všech třech harmoniích. Je to boží.
Shánění prokládám právními rešeršemi a četbou máminy nové knížky o
Bhútánu. Po ní si dočtu rozečtené My děti ze stanice ZOO v němčině, a pak si
konečně pořídím Doktora Fausta od Thomase Manna. To bude bomba. V neděli asi sednu na
kolo a pojedu na výlet za město. Možná taky vytřu podlahu a svoje šlápoty v
koupelně, ať má Hocine, až se vzbudí, radost. V pondělí nám začíná dálková
výuka na Humboldtově univerzitě…
On ten život ani teď nemusí být vůbec zlý. Já se z něj tak těším!
VB
VB
Komentáře
Okomentovat