Na vlnách

Parlamentní stipendium v německém Bundestagu mi v červenci skončilo. Můj nejpolitičtější zážitek byl, když mě Ralph, poslanec z levicové strany Die LINKE, u kterého jsem měl stáž vykonávat, začátkem léta pozval jako cenu útěchy za zrušený program na pivo. První vlna pandemie zrovna odezněla a já se s Ralphem vydal do pivní zahrady kousek od Spolkového sněmu. Omylem jsme tam zasedli stůl rezervovaný pro jiného poslance ze strany křesťanských demokratů CDU. Die LINKE a CDU se zrovna nekamarádí. Když poslanec z CDU přišel, čekal jsem souboj. Dva zkušení politikové se ale dohodli a příchozí si k nám přisedl s tím, že já s Ralphem za chvilku půjdeme. Nicméně jakmile si šel objednat pivo, zavolal na něj k jeho i mému překvapení Ralph, ať nám taky ještě dvě vezme. Vzal. Rundu jsme pak přirozeně museli splatit. To byl začátek dlouhého večera plného historek, při kterém jsme se spolu všichni tři parádně opili. O čem ty historky byly bohužel nevím, pil jsem nepřipraven, nalačno.

    Po konci stipendia se moji stipendijní kamarádi ze světa vrátili do svých domovin a já se přestěhoval na berlínské předměstí Steglitz-Lichterfelde. Moje krásné silniční kolo Šírer mi někdo ukradl. Brzy se mi ale podařilo výhodně koupit kolo nové, navíc takové, na které jde namontovat nosič a nasadit brašny na vícedenní cesty; to mi na silničce chybělo.

    Od září jsem měl začít pracovat a vydělávat si na život jako číšník v korejské restauraci. Už jsem za sebou měl zkušební směnu a chystal se k nástupu, když mi napsal Ralph. Prý jsem se posledně osvědčil, nabízí mi proto pracovní úvazek na pozici asistenta; chce, abych mu pomáhal v jeho poslanecké kanceláři chystat rešerše a analýzy. Ralph je mluvčím Die LINKE frakce ve věcech ochrany přírody a je členem sněmovního výboru pro životní prostředí. Zabývá se přesně těmi tématy, kvůli kterým jsem do Berlína původně přijel. Svou budoucí kariéru v korejské gastronomii jsem se rozhodl oželet a napsal Ralphovi: jawohl!

    Přišel podzim. Dny se závratnou rychlostí krátily, počasí nepředvídatelně měnilo a do Německa se přihnala druhá koronová vlna. Společenský a kulturní život v Berlíně se, stejně jako na jaře, smrskl na minimum. Ralph zavedl homeoffice. Parlamentu jsem si tedy opět moc neužil; celé dny jsem trávil převážně ve svém pokoji u počítače, prací pro Ralpha nebo dálkovou podporou českých protiuhelných protestů. Hlava mi šla z neustálé digitální komunikace kolem a pomalu ale jistě mi ubývalo životní nadšení. I já jsem se smrskávat na minimum, začala se ze mě stávat virtuální počítačová entita.

    Těsně předtím, než jsem se smrsknul úplně a nenávratně, bylo to začátkem listopadu, jsem vstal od svého počítače a praštil do stolu. Musím něco udělat, musím v sobě nějak rozproudit život, zažít něco intenzivního, něco svobodného, nebo se zblázním! Ale jak to udělat, když se nic nesmí? 

    Dostal jsem nápad. Vzal jsem mobil a napsal zprávu svému známému Alexovi: „Alexi, to jsem já, Vinc. Právě mě napadlo vyrazit příští sobotu z Berlína k Baltskýmu moři, na kole. Hledám parťáka. Pojedeš se mnou?“ 

    „To se mi líbí,“ odepsal mi Alex. 

 

    Moment, kdo je to ten Alex? To jsem sám pořádně nevěděl. Viděl jsem se s ním do té doby jedinkrát, na jaře, když jsem byl v Berlíně úplně čerstvě. Seznámili jsme se náhodně na ulici kvůli mému silničnímu kolu. Alexovi se líbilo, chtěl si zrovna taky takové pořídit. Když mě a mé kolo míjel na chodníku, napadlo ho zeptat se mě na radu. Spontánně jsme se zapovídali, a poté co Alex zjistil, že zrovna po městě sháním kuchyňské vybavení do svého tehdejšího stipendijního bytu, pozval mě k sobě domů, ukázal na svou skromnou kuchyň a řekl: vezmi si, co potřebuješ. Nic za to nechtěl. Pak odjel na cestu do Francie a já se s ním od té doby neviděl. Byl to očividně originální člověk a mně navíc přišlo vtipné vydat se na tak velký výlet s někým, koho téměř neznám.

    „Nechci s sebou nic vézt. Jen spacák a pár oříšků.“ řekl mi Alex, když jsem se s ním pár dní po napsání zprávy potkal u něj doma, abychom spolu naplánovali koncept cesty. Trochu jsem se lekl. 

    „Jsi si jistej?“ zeptal jsem se ho. „K Baltskýmu moři je to přes tři sta kilometrů. Pojedeme to minimálně tři dny. Hotely, kempy i restaurace jsou kvůli koroně zavřený, budeme non-stop venku, venku budeme i spát. A navíc pojedeme na sever, počasí může být jakýkoliv.“ 

    „To bude dobrý.“ odvětil sebevědomě Alex. „Líbí se mi to.“ 

    Jo, to bude dobrý, zopakoval jsem si sám pro sebe. Alex je starší než já, určitě toho už spoustu nacestoval a ví, co dělá. Vlastně to byla dobrodružná představa, mělo to něco do sebe.

    „Tak dobře. A až tam dojedeme, přespíme přímo na pláži!“

    „To si piš!“ odpověděl nadšeně Alex.

    Plácli jsme si.

    Vyrazili jsme v sobotu sedmého listopadu. Na nosiči jsem nakonec vezl spacák, nafukovací karimatku, stan, žďárák, vařič, ešus, lžičky a kelímky, nářadí, pumpičku, GPS navigaci, dvě power-banky, náhradní svršky, ponožky, kilo müssli, proteinové tyčky… Alex přijel jen s docela malým baťůžkem na zádech. Je to frajer! Zastyděl jsem se za svoji neschopnost vzít jen to skutečně podstatné. Měl jsem to udělat jako on, nechat všechno to harampádí doma! Ale to už teď bylo jedno, cesta začala, kostky byly vrženy.

 

    Obloha byla jasná, svítilo slunce a oba dva jsme se šíleně těšili. Abychom se vyhnuli nudným berlínským předměstím, začali jsme naši pouť v Bernau, malém městečku kousek za severním okrajem Berlína. Cesta z Bernau byla naprosto parádní a krásně zvlněná. Z rozmanitosti okolní přírody mě přecházely oči. 

    „To je tak nádherný, já si připadám úplně jako v Česku!“ Křičel jsem za jízdy nadšeně na Alexe a užíval si po dlouhé době sjezd z kopce dolů. Celý Berlín je totiž nudně placatý, je plochý jako omeleta. Alex jel kousek za mnou, jen se zubil a za ním vlály jeho dlouhé černé vlasy. 

    Cesta ubíhala svižně, zlatavé slunce se nám opíralo do zad, jelo se nám skvěle. Většinou jsme jeli po cyklostezce, byli jsme na ní sami a mohli jsme jet vedle sebe a povídat si. S Alexem se povídalo lehce, byl empatický a otevřený. Vyprávěl mi o své rodině, jeho rodiče a sestra byli tanečníci ve slavném wuppertalském tanečně-divadelním souboru choreografky Piny Bausch, kterou mám moc rád. Na oplátku jsem mu pověděl o svých spisovatelských i nespisovatelských předcích a o bratrech, kteří se protloukají nelehkou cestou provázenou kriminály. Pak jsme se pustili do probírání našich životů. Byla to fakt dobrá trefa, vyrazit na cestu s Alexem! 

     Brzy padla tma a my šlapali dál ztemnělou krajinou, jen za svitu hvězd a našich svítilen. Bylo to magické. Po necelé stovce kilometrů jsme vyhlásili konec první etapy, měli jsme toho dost. Postavil jsem vedle cesty na paloučku stan a na plynovém vařiči uvařil müssli. Alex teplý pokrm i místo ve stanu rád přijal.

    „To je zatím asi nejkrásnější cyklovýlet v mym životě. Trasa, počasí, příroda, nálada, výborně se mi s tebou povídá, všechno je perfektní.“ řekl nadšeně Alex. „To byl skvělej nápad, díky.“ dodal. 

    „Je to dokonalý!“ přitakal jsem blaženě. 

    Venku bylo vlhko a teplota se blížila nule, mně bylo ale v mé spací výbavě a na nafukovací karimatce krásně teplo. Alex karimatku neměl. Asi byl ze staré školy a byl na to tak zvyklý. Leželi jsme ve stanu a povídali si. Když jsme domluvili, usnul jsem, jako když mě do vody hodí.

    Krátké listopadové dny s sebou přinesly jednu výhodu: byla dlouhá noc. Spali jsme dvanáct hodin. Tedy alespoň já. Ráno jsem vyskočil ze spacáku nadšený a svěží. Počasí bylo nevlídné, někdo by dokonce mohl říct, že hnusné; bílá hustá mlha, vůbec žádné slunce, mokro a zima. Mně to ale nevadilo, mně bylo krásně. Byl jsem odpočatý, nabitý energií a optimismem. Těšil jsem se na další kus cesty. Protáhl jsem se bezstarostně na mokré trávě a začal jsem chystat snídani na vařiči. 

    Po chvíli se probral i Alex. Vyhlédl ze stanu, do pasu byl stále zalezlý ve spacáku a vypadal jako obživlý barevný sněhulák. Měl na sobě navlečené snad úplně všechno svoje, ale i moje náhradní oblečení. Z koule svršků vykukovala jen část obličeje s očima, pod kterýma se přes noc objevily dva velké tmavé půlkruhy. Po včerejším nadšení v jeho tváři nezůstalo ani stopy. 

    „Dobrý ráno, Alexi, jak ti je?“ zeptal jsem se radostně. 

    „Zima.“ odpověděl Alex. 

    „Aha, a dáš si snídani?“ zeptal jsem se. 

    „Jedu domu.“ řekl Alex namísto odpovědi. 

    Zděsil jsem se. 

    „To snad ne!“ vykřikl jsem. „Neblázni, Alexi, přece to teď neotočíš!“ 

    Alex se na mě podíval strhaným obličejem a řekl: „Nemohl jsem zimou usnout. Ty jsi to zalomil hned, tak už jsem tě nechtěl budit. Začal jsem jíst oříšky, doufal jsem, že mě to zahřeje. Nezahřálo. Posbíral jsem proto potmě ve stanu všechno oblečení, ani nevím čí, a navlékl se do toho. Taky to nepomohlo. Jsem uplně kaput. Jsem rozlámanej, nevyspalej a nastydlej, bolí mě v krku.“ 

    „Jasně, ale tohle je přece normální, takhle to na cestě chodí, někdy je holt člověku zima, někdy je mu bídně, později mu ale zase bude teplo a líp. Vždyť to znáš, je to jako vlny, chvíli se v nich topíš, pak se na nich ale naučíš serfovat. Tenhle moment musíš překonat, nesmíš to vzdát!“ motivoval jsem ze všech sil Alexe. „Pučim ti příští noc žďárák, po cestě seženem nějakej velkej karton jako izolaci na zem, funguje to jako karimatka. To bude dobrý. Už to bude jenom lepší, uvidíš!“ naléhal jsem energicky. 

    Alex se pomalu rozhlédl po vodou nacucané mlze, sjel očima po mokré trávě, pak sáhl rukou na mokrý stan, zatřásl se zimou a řekl: „Lepší? Ty fakt myslíš, že tohle bude cestou na sever lepší?“ 

    Mlčel jsem. Ruku do ohně bych za to nedal. Mlčeli jsme oba. 

    Přemýšlel jsem, jak s touhle situací naložit. Po chvíli jsem obřadně vstal od vaření a otočil se k Alexovi: „Alexi, cením si toho, že jsi se mnou vyjel. Neznali jsme se, byl to experiment, který dopadl skvěle – sedli jsme si. Nebudu tě dál přesvědčovat, rozhodni se svobodně a jak ty sám chceš. Já pojedu určitě dál, chci dojet k moři.“ 

    Alex se také postavil, přistoupil ke mně a řekl: „Vinci, díky za tvojí podporu. Tohle je úplně skvělá zkušenost.“ 

    Tázavě jsem se na něj podíval, a tak pokračoval: „Příště, až se mě někdo zeptá, jestli s ním v listopadu pojedu na kole z Berlína k Baltskýmu moři, a že budeme spát venku, vím, co udělám.“ 

    „A co uděláš?“

    „Řeknu mu, že ne!“ řekl Alex, a při vyslovení tohoto cenného životního poznání se mu poprvé od probuzení obličejem mihl náznak úsměvu. „Já jedu zpátky."

    Podívali jsme se na sebe, chvíli bylo ticho a pak jsme se oba začali smát. Je rozhodnuto. Jako staří známí jsme se spolu pustili do snídaně. Po ní jsme se objali na rozloučenou. Alex mi popřál hodně zdaru, dal mi zbytek svých oříšků a každý jsme se rozjeli na jinou světovou stranu: Alex zpátky na jih do Berlína, já na sever za svým cílem, za vůní moře. 

    Cestovat sólo, to je to pravé dobrodružství! Opřel jsem se do pedálů. Doufal jsem, že se během dopoledne mlha rozestoupí a sluneční paprsky mě při jízdě trochu povzbudí. Ale to jsem se přepočítal. Po slunci nebylo ani stopy, všude bylo šedivo a teplota zůstala viset tragicky nízko. K pití jsem měl jen studenou vodu z pet lahve, k jídlu proteinovou tyčku. Od rána jsem měl navíc promočené boty – byly to jen slabé sportovní tenisky. Po pár kilometrech mi v nich začala mrznout chodidla tak, že jsem musel zastavit, boty i s ponožkami si sundat a třením rukou rozehřívat promrzlé namodralé prsty. Nikde nebylo ani živáčka. 

    A v tu chvíli to na mě padlo, náhle a nečekaně jako kámen z převisu: začalo mi být hrozně smutno. Připadal jsem si v tom hnusném, studeném, podzimním počasí uprostřed úplně cizího kraje naprosto opuštěný. Byla mi zima a neměl jsem vůbec nikoho, kdo by mě povzbudil, rozptýlil, nebo s kým bych mohl svůj stav sdílet. Vždyť ani nemám šanci někoho na cestě potkat, seznámit se, popovídat si, oddechnout si v teple, nebo si někde aspoň vysušit ty zatracené mokré boty!

    Když jsem trochu rozehřál prsty u nohou a obul se zpátky do mokrých bot, vyndal jsem z úchytu na řidítkách prokřehlýma rukama mobil a vytočil Alexe. Nezvedl mi to. Napsal jsem mu zprávu: Alexi, rozmysli si to ještě, kdekoliv na tebe počkám, jakkoliv ti pomůžu, všechno ti půjčím, já nechci jet sám! Alex neodpovídal. Po chvíli jsem mu napsal druhou zprávu, ať zastaví a počká on na mě. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů a rozjel se na jih, za Alexem, snad ho přesvědčit, moc jsem nad tím nepřemýšlel - chtěl jsem prostě pryč z té depresivní samoty. Nepřišla mi ale žádná reakce a mně po krátké chvíli došlo, že Alex má mobil zahrabaný někde ve svém baťůžku a já už nemám šanci ho dohnat. Znovu jsem se zastavil. Tohle bude už jenom horíš, napadlo mě. Už jsem nechtěl jet dál. Dojedu do nejbližšího města, tam sednu na vlak a pojedu zpátky do Berlína. Domů. Do tepla, k lidem.

    Nejbližší městečko bylo Prenzlau, bylo směrem na sever, na trase. Přijel jsem do něj po poledni, počasí bylo stále stejné, bez slunce, studené. Prenzlau stálo na břehu krásného jezera. Projel jsem se po městském nábřeží a všiml si otevřeného okénka indické restaurace. Zastavil jsem a objednal si čočkovou polévku s pitou, s sebou, jíst uvnitř bylo zakázané. V dalším okénku jsem si koupil velkou horkou čokoládu. Obojí jsem snědl a vypil ve stoje na náměstí. Bylo mi úplně jedno, že se to k sobě nehodí, hlavní bylo se trochu zahřát a potěšit. Pak jsem sedl na kolo. K vlastnímu překvapení jsem bez zastavení projel okolo nádraží a pokračoval dál po trase na sever. Do pedálů jakoby už nešlapaly moje zkřehlé nohy, ale má ješitná tvrdohlavost. Pojedu dál, dokud budu moct, až do umrznutí palců u nohou!

    Slunce celý den nevyšlo, bylo úplně identicky hnusně jako ráno. Vyměnil jsem si ponožky, ale boty zůstaly mokré, takže to nemělo žádný efekt. Ješitná tvrdohlavost mě posunula o dalších asi sedmdesát kilometrů. Padla tma a já při polykání začal cítit bolest v krku. To u mě bývá spolehlivou předzvěstí nemoci. Malá semínka mé uméněné kuráže jedno po druhé padala zpět do temného rybníku melancholie. Co se stane, když onemocním? Projížděl jsem večerním Meklenburskem, jednou z nejřídčeji osídlených zemí v Německu. Cesta mě zrovna zavedla do temného lesa, drncal jsem kupředu po kamenech a kořenech stromů a usilovně jsem toužil přesunout se v čase a prostoru zpátky do Prenzlau, sednout tam na vlak, vlézt si do teplého kupé a vrátit do Berlína.

    Z myšlenek mě vytrhl podivný úkaz: uprostřed lesa se objevila tmavá vesnice, a na jejím kraji stála u silnice ostře svítící telefonní budka. Když jsem se přiblížil, všiml jsem si, že v budce nebyl telefon, ale regály, a ty regály byly plné knih. Knihobudka, osvětlený výměník - v takové díře! Byl jsem zrovna pěkně rozjetý, ale zvědavost zvítězila nad setrvačností a já zastavil. Dobrá kniha by mě mohla večer trochu zahřát u srdce a nahradit postrádanou lidskou společnost. Opřel jsem kolo o bok budky a šel se knihami probrat. Projížděl jsem titul po titulu, poličku po poličce a jen žasl: ta budka byla úplně plná braku. Vůbec, ale vůbec nic, co bych měl chuť číst a co by mohlo potěšit mé náročné a osamělé nitro. Naprosto nesmyslná knihobudka! Naštvaně jsem vyšel ven, popadl kolo a chystal se vyrazit dál do bezútěšné černé noci. 

    Najednou jsem ale zpozoroval, že kousek za budkou, rovněž neoplocený, stojí velký bílý stan – jakoby teepee. Nebo se mi to zdá? Co by tu dělalo teepee? Okamžik jsem váhal a pak své kolo znovu opřel a vydal se objekt prozkoumat. Bylo to teepee. Nakoukl jsem dovnitř. Nikdo v něm nebyl, bylo prázdné, ale útulně vystlané koberci. Před teepeem bylo rozestavěné dřevěné zahradní posezení. Celé to působilo jako ze sna.

    Vrátil jsem se ke svému kolu. Měl bych jet dál, ještě něco ujet, ale…. Co kdybych…? Nové myšlenky mě nenechaly na kolo nasednout. Než jsem si uvědomil, co dělám, odnesly mě k nejbližšímu vesnickému domu a přinutily mě zazvonit. Vykoukla jakási žena. Představil jsem se a zeptal se, komu teepee patří. Žena se zatvářila neúprosně a ukázala prstem na protější dům. Poděkoval jsem a otočil se. Vůbec se mi  nechtělo znovu na někoho zvonit. Byla neděle večer. Večer bývají lidé ještě více podezřívaví, než přes den. Asi to je i celkem drzé. Možná to je znamení, že mám jet dál.

    Chvíli jsem před domem naproti nerozhodně okouněl. V tom jsem si všiml lidí v okně a tak jsem na ně začal mávat. Okno se otevřelo, a něm muž a žena ve věku mých rodičů. Představil jsem se a jedním dechem na ně vyrchlil svou situaci: Berlín, kolo, Balt, Alex, zima, mokré boty, knihobudka… Posbíral jsem zbytky své kuráže a řekl: „Nemohl bych, prosím, jednu noc přespat v tom teepee? Nic od vás jinak nepotřebuju, ráno pojedu zase dál.“ A hned jsem nervózně dodal: „A úplně klidně mi řekněte ne, já mám i svůj stan, stejně jsem chtěl dneska ještě kus ujet. Jen mě to tak napadlo...“ lhal jsem. Nic jsem si nepřál víc, než zůstat v tom krásném teepee.

    Dva překvapenější a vyděšenější lidi jsem neviděl. Zřejmě vůbec nerozuměli tomu, co jsem jim říkal, ani kde jsem se tam vzal. Neřekli vůbec nic, okno se zavřelo. Zatočila se mi hlava a zklamáním se mi podlomila kolena. Konec. Konec nadějí na něco příjemného, konec mých sil a mého odhodlání. Jen tupě šlapat a mrznout, to je celý smysl téhle cesty. Už nikdy nikam sám nepojedu. Vrávoravě jsem zamířil ke kolu.

    V tom se ale otevřely domovní dveře a v nich se objevil znovu muž. Řekl, že tohle tu ještě nezažil a ať jdu za ním. Dovedl mě k teepee, vešel dovitř a zkontroloval, jestli je v něm uklizeno. Pokynul mi, ať jdu dovnitř do stanu, a pak mi do něj dotlačil kolo. Kdyby to alespoň věděli předem, trochu by mi to tam připravili, řekl a zmizel. Zůstal jsem v teepee stát jako očarován, radostí jsem nevěděl, co mám dělat. Muž se vrátil, přes rameno měl přehozenou deku, a v rukách nesl tři solární lucerničky a hrnek teplého čaje. Vše složil přede mě na koberec. Zeptal se mě, co bych ještě potřeboval, aby mi bylo dobře. Vůbec nic! Tohle je teď pro mě to samé co pro běžného člověka palác, děkuju děkuju děkuju! Muž si všiml mých promočených bot. Řekl mi, ať mu je dám, vycpou mi je novinami a dají vysušit dovnitř. Ráno si je přijdu vyzvednout, vstávají v šest. Vzal boty, popřál mi dobrou noc a odešel. Dřív, než jsem se vzpamatoval, vrátil se potřetí. Ten dobrý člověk mi přinesl dřeváky, abych si pro boty ráno nemusel jít bos! 

    Zahrabal jsem se do spacáku a deky, usrkával čaj a byl jsem štěstím bez sebe. Má to smysl! Cesta má smysl! Mrznoucí palce mají smysl! Tohle je ta cestovní karma, vlny, magie přítomnosti. Díky, knihobudko plná braku, že jsi mě vytrhla z ponurých myšlenek, přinutila mě zastavit a podnítila mě k akci! Díky, lidé, kteří dnes budete usínat s mými smradlavými botami na topení! Ani jsem nezhasl všechny solární lucerničky a blaženě se propadl do říše snů. 

 

    Ráno na mě spolu s usušenými botami čekal muž s tácem. Na tácu byla velká nahřátá houska, dvě vajíčka na měkko, máslo a sýr, domácí klobása, salám, jablko a černý čaj. Připravila mi to jeho žena, která už byla v práci. Ani mě nenapadlo zdvořile odmítnout, nebo se dokonce ohrazovat, že maso nejím. Sedl jsem si a s nesmírnou chutí jsem úplně všechno snědl. V přestávkách mezi kousáním jsem hlasitě chválil svoje hostitele, vesnici i celý kraj. Po snídani se se mnou muž dal do řeči. Jmenoval se Frank. Vyptával jsem se ho na jeho život, rodinu, podnikání a názory na svět a Frank se srdečně rozhovořil. Povídal jsem si s člověkem! Frank mi navíc připomínal mého tátu. U srdce mi bylo teplo a rozlévalo se mi do celého těla.

    Dostal jsem od Franka požehnání a mohl vyrazit dál. Byl jsem opět plný odhodlání a síly. Od začátku cesty, od včerejšího rozloučení s Alexem a mých ponurých stavů jakoby uběhly měsíce. K moři mi chybělo něco přes sto kilometrů. Ale věřil jsem si; dneska bych to mohl zvládnout! 

    Okolní krajina se pozvolna proměnila. Stále víc teď připomínala krajinu severní, skandinávskou. Projížděl jsem silnicí vedoucí uprostřed rozhlehlých mokřadů a členitých vodních ploch, na kterých byla obrovská hejna krásných velkých ptáků. Něco takového jsem ještě neviděl. Slunce bylo stále zalezlé, což dodávalo celé scenérii ještě severnější a kouzelnější ráz.

    Padesát kilometrů před cílem, jsem píchnul. Když jsem si chtěl kolo opravit, zjistil jsem, že mám bezdušové pláště, které opravit nedokážu. S prázdným kolem a docela malou dušičkou v sobě jsem kolo dotlačil do jediného otevřeného cykloservisu v okolí. Od servismanů jsem se dozvěděl, že bezdušové pláště nemám a zalepit si je tedy dokážu bezproblémů sám. Mohl jsem jet dál.

    Chvíli po setmění jsem dojel na ostrov Usedom. V nohách jsem měl téměř tři sta kilometrů a byl jsem už pořádně namožený. K pobřeží to bylo ještě třicet kilometrů. Neříkej hop, opakoval jsem si v duchu. Při dosavadní dynamice na mě určitě každého půl kilometru čeká překážka, dostanu křeč, praskne mi rám, ztratím se, srazí mě auto, sežerou lišky, anebo ve tmě nevyberu zatáčku a zaletím po hlavě do nějaké usedomské díry. Utáhl jsem si přilbu.

    Cesta vnitrozemím ostrova byla klikatá, při jízdě se ozývalo šustění spadaného listí a můj rachotící blatník, který mi pořád vypadávaly z úchytu. Jinak bylo úplné ticho. Tmu prořezával jen kužel světla z mojí cyklobaterky. Cítil jsem, jak se s každým šlápnutím blížím k cíli a tělem se mi pozvolna šířilo vzrušení. Řídký noční vzduch jako by mi už nekladl odpor, nohy mě přestávaly bolet. Začal jsem si zpívat. 

    Překonal jsem poslední převýšení, poslední sjezd a poslední zatáčku a náhle jsem vyjel z lesa na velikou písečnou pláž. Kola se mi zabořila. Sesedl jsem, opřel kolo o jakousi zídku a utíkal po širokém pruhu svítivého písku až na jeho samý kraj. Tam jsem se zastavil. V dálce svítilo jen pár světýlek majáků a rybářských lodí a u mých nohou se neklidně vzdouvala temná masa slané vody. Vlnu za vlnou se dobývala ke mně na pevninu. Dřepl jsem si mlčky přesně na hranici příboje a pozoroval tu stále se měnící krásu. Když se nějaká vlna dosápala až k mým špičkám, pohladil jsem ji rukou. Nic víc jsem nepotřeboval, na nic jsem nemyslel. Bylo mi nádherně. A byl jsem hrozně rád, že jsem sám! 

    Ke spaní jsem se uložil v zahrádce opuštěného plážového baru. To už jsem cítil, jak jsem z cesty vyčerpaný. Byl jsem ale dokonale šťastný. Usnul jsem pod širým nebem, ukolébán šuměním Baltského moře. 

    A teď se probouzím. Pomalu otevírám oči. Vidím barevné mžitky a tak víčka opět rozespale zavírám. Za chvíli to zkouším podruhé. Vyhlédnu staženým otvorem spacáku vzhůru nad sebe, na zataženou ranní oblohu, podzimní a studeně šedivou. Vysoko po ní letí dva ptáci. Kloužou po poklici z oblaků, jakoby směrem od mého čela k hornímu rtu mé pusy. Na odhalené části obličeje cítím chladný vánek. V mysli skenuji své tělo. Jsem rozlámaný, hlavně nohy mám ztuhlé a celé mě bolí. Těžce polknu a cítím přitom nepříjemné zaškrábání v krku. Jsem nemocný? Hlavou se mi rozebíhá proud obav. Rychle ho utínám. Snažím se uvnitř těsného spacího pytle dostat své ruce k hlavě, abych mohl povolit spacákový otvor, dopřát si vzduchu a plného zorného pole. Po krátkém zápolení se mi podaří dostat končetiny tam, kam potřebuji, a ve změti svých vlasů nacházím úzký provázek s pohyblivým jezdcem. Povoluji, otvor spacáku se zvětšuje a já mohu vydechnout. Sleduji, jak se obláček páry, který mi vyšel z úst, mihotá a rozpouští se v atmosféře, jakoby se kvapně vpíjel do šedého nebe. Nasaji do sebe chladný vzduch. Mísí se v něm vůně soli, mušlí, písku a ještě čehosi, co nedokážu rozpoznat. Rozhlížím se do stran. V dálce se po pláži pohybuje pár černých teček, asi rybářů. 

    Pomalu se začínám soukat ven ze spacáku, pak se ale zastavuji a váhám. Vím, že moje cesta ještě není u konce, ještě něco chybí, a já dobře vím co. Vůbec se mi ale nechce. Bojím se. Zavírám oči a třikrát se zhluboka nadechuji. Teď, zavelím sám sobě v duchu, odhazuji ze sebe spacák a po něm i všechno oblečení. Úplně nahatý rychle vstávám. Zima. Rozpažím a několikrát rukama zakroužím, udělám tři dřepy a pak se rozeběhnu. Běžím, sprintuji ze všech sil až na samý okraj bílé pláže. Tam ale nezpomaluji, namísto toho s výkřikem vbíhám do studených mořských vln. 

    Celý se do nich pokládám, vlny jsou silné, já plavu, lapám po dechu a chvíli se topím. Plavu ale dál, opět se vynořím a náhle cítím, jak mě vlny něžně podpírají a jejich zpěněné vrcholky mě nesou kamsi do dáli, do krásného neznáma.

VB

 

 

                                

Více fotek zde: https://vincbou.rajce.idnes.cz/Balt_na_kole_2020/