Parlamentní stipendium
Co že tu dělám? Opustil jsem na čas dráhu svého pražského advokátního koncipienství (ačkoliv mě baví), a přihlásil se na program „IPS“ – tedy „Internacionální Parlamentní Stipendium“, vypisované každoročně německým parlamentem. Během studia a bezprostředně po něm jsem si zahraničí užil už celkem dost, nicméně řekl jsem si, že dokud jsou příležitosti, měl by se člověk mého věku čas od času pokusit vzlétnout, nejen zapouštět kořeny.
Díky německému parlamentnímu stipendijnímu programu dostane každý rok přibližně 110 lidí ve věku 20 – 30 let z nejrůznějších zemí na několik měsíců možnost pracovat v německém Spolkovém sněmu jako asistenti poslanců. Ale nejen to - k tomu přísluší velice pestrý vzdělávací program, semestrální zápis na Humboldtově univerzitě, a s tím vším neodmyslitelně spojený život v evropské metropoli, která byla cool ještě dřív, než to bylo cool. V Berlíně.
Těch 110 stipendistů není vybraných náhodně. Musí mít ukončenou vysokou školu, musí umět skvěle německy, zajímat se o německou společnost a politiku, a musí také ukázat, že jsou připraveni zde nabyté zkušenosti využít pro další rozvoj svých domovin. Výsledkem je neuvěřitelně zajímavá směska lidí, resp. „delegací“ z 38 světových zemí. Je tu zastoupená celá střední a východní Evropa, celý Balkán, téměř celá subsaharská Afrika (kromě nešťastné Libye, zmítané nesmyslnou občanskou válkou), Kavkaz a střední Asie, také Rusko. Z klasických západních zemí pak Francie, Kanada a USA. Z blízkého východu pak samozřejmě Izrael, a také Libanon.
Můj spolubydlící je stipendista z Alžírska, sympaťák, celkem rychle jsme si k sobě našli cestu. Je to praktikující muslim, 5x denně se vedle v pokoji modlí a k tomu zpívá verše z Koránu. Za měsíc ho čeká ramadán (a mě možná taky). Nade mnou bydlí Češka se Srbkou, vedle Ruska s holkou z Kosova (což je celkem vtipné, protože Rusko Kosovo oficiálně neuznává), Američan s Francouzem, Bulharka z Gruzínkou, a tak dále, a tak dále. V takhle úzce propojené, kulturně a geograficky pestré směsi jsem se asi ještě nikdy nepohyboval.
Většina z nás bydlí pospolu v univerzitních bytech na pomezí centra a čtvrti Kreuzberg, což je původně západodoberlínská, nyní silně kosmopolitní, přistěhovalecká, umělecká, studentská, neustále živá, pomalovaná a aktivistická městská část. Naše byty mají velký obývák, takže člověk se prakticky každý večer dostane k někomu na malou domácí párty, na které spolu posedává celý svět. Rozhovory, které tu člověk může navázat při náhodné návštěvě souseda bývají obsahově a kvalitativně přinejmenším srovnatelné s vysokoškolskými přednáškami z mezinárodních vztahů.
Cílem programu je samozřejmě v prvé řadě vybudovat vazby mezi mladými politicky angažovanými lidmi z vybraných zemí a Německem a nechat nás ochutnat něco z německé parlamentní demokracie a společnosti. V neposlední řadě ale také propojit nás mezi sebou navzájem a vytvářet tak příležitost pro lidi z různých koutů světa nacházet k sobě cesty. Záměrně jsme proto například organizačně rozděleni do podskupin tak, aby v nich byl z každé země pokud možno jen jeden člověk. Lidé z týchž zemí a regionů se spolu stejně vždycky přirozeně více tmelí, proto mi to přijde správný.
Mezinárodní jiskření, české kutilství
Při úvodním představování zemí to trošku zajiskřilo mezi Gruzií a Ruskem. Gruzinci se v rámci svého krátkého příspěvku zmínili, že část jejich území Rusko okupuje (míněna Abcházie a Jižní Osetie). Rusové to ale vzali celkem dobře. Ukrajinci popsali krásně svou touhu po svobodě, aniž by při tom na někoho ukazovali prstem. Slováci se hrdě hlásili ke své prezidentce a upozornili na to, že nejsou Slovinci. Slovinci podotkli, že mají přes 100 regionálních akcentů, menzy zadarmo a ve svém parlamentu stálé křeslo pro své národnostní menšiny. Egypťané mluvili s nespokojeností ale také s odhodláním o svém arabském jaru a jeho nešťastném výsledku, který zemi dovedl až do nové vojenské totality. Libanonci vyzdvihli svou mírumilovnost. Jejich 4milionová země se na svém území stará o 1 milion válečných uprchlíků ze Sýrie. Když mluvili delegáti z Kosova, pár Srbů se trochu ošívalo. Zástupci z Bosny pozvali všechny přítomné politology na studijní cestu do své země, jejíž politický systém patří ke zdaleka nejsložitějším na světě (mají ústavu přijatou ve formě mezinárodní úmluvy, naprosto šílené administrativní členění a de facto 3 prezidenty). Francouzi řekli, že by sice mohli dlouze popisovat všechny krásy své země, ale neudělají to, protože se právě rozhodli stávkovat.
Naše česká delegace všem účastníkům doporučila, ať si zajedou do Prahy na výlet a na opravdové pivo, aby něčím kvalitním zapili ty zdejší šťávičky. K tomu jsme přidali pár tipů, jak ušetřit na lístku. Na závěr jsme se hrdě přihlásili k naší národní schopnost neřídit se plány ani pravidly a dosahovat výsledků za pomoci kutilské improvizace. Zvlášť naše německé patrony tento přednes dost pobavil. No jo, hlavně když je sranda.
Paměť národa a co bude dál?
Práce v poslaneckých kancelářích nám začne v dubnu. Teď nás čeká měsíc poznávacích a vzdělávacích akcí. Za týden pojedeme na exkurzi do Wahnsee. Právě tam se v roce 1942 konala konference nacistických pohlavárů, při které definovali svůj hororový plán včetně přesného postupu hromadného ničení lidí – židů. Pojedeme také do lágru Hohenschönhausen, kde bylo za dob NDR centrální vězení politické opozice, tedy jedno z hlavních zřídel totalitního policejního zla.
Způsob vyrovnávání se se svými intenzivními a přetěžkými dějinami 20. století Němci nazývají „deutsche Erinnerungskultur“ - do češtiny lze volně přeložit jako „paměť národa“, jak to v tomto kontextu užívá například skvělá česká organizace Post Bellum (podotýkám, že výraz národ v tom německém pojmu samozřejmě není). Přiblížit svou „paměť národa“ nám, lidem z celého světa, je pro Němce jedním ze stěžejních bodů úvodních seminářů. Za tohle mají Němci stále můj nezměrný obdiv.
Druhým stěžejním bodem vzdělávacího programu jsou interkulturní semináře. Na ně naváže hlubší zasvěcení do práce německého parlamentu a jeho výborů, ale také dalších německých politických institucí.
Plánovaný třídenní poznávací výlet do Bonnu, který byl až do roku 1999 sídlem německého parlamentu, nám, k lítosti všech, zrušil coronavirus. Ano, i v německých supermarketech už jsou dávno vykoupeny všechny dezinfekční prostředky, toaletní papíry a špagety.
Jestli jste, stejně jako já, napjatí, co z tohoto všeho bude, počkejte si na můj další příspěvek. Vzhledem k tomu, kolik prohlášení o mlčenlivosti jsem za poslední týden podepsal, vám příště budu moct napsat asi jenom 'ahoj'.
Prozatím přikládám pár fotek. Je na nich ke zhlédnutí Spolkový sněm, stipendisti, naše česká (čtyřčlenná) delegace, čtvrť Kreuzberg, East Side Gallery (zeď) a nakonec můj spolubydlící Hocine a já "u nás doma" (máme tu fakt dobrej gauč).
VB
Komentáře
Okomentovat