Přeskočit na hlavní obsah

Basquiat!


PAY FOR SOUP, BUILD A FORT, SET THAT ON FIRE
(Zaplať za další polívku, postav pevnost a pak všechno spal)

Vstát ve 4:30, venku ještě tma. Rychle se obléct, hodit svačinu do baťohu a poloprázdným busem se dosunout na letiště. O sedm hodin později  se postavit do fronty před skleněnou budovou, připomínající obrovský koráb, plující po vodě, která pod něj stéká z venkovní kaskádovité fontány. Koráb naložený uměním.

Paříž, Luis Vuitton Foundation. Blížící se konec dočasné výstavy děl Jeana Michela Basquiata a Egona Schieleho přitáhl tisíce lidí plus dva cestovatele z Prahy. Ač jsou jména vystavujících na letácích postavená naroveň, nelze zastřít, že jsme přijeli především na Basquiata. Svačinu jsme snědli už v letadle, dál nás totiž budou živit múzy.

Sesbírat a dovézt sem Basquiatovo dílo muselo být opravdu náročné, už jen proto, že rozměry jeho obrazů se většinou počítají v metrech. Afroamerický kluk, žijící v New Yorku v době čerstvých hip-hopových rytmů.  Nedodělal školu, chvíli žil na ulici, po jejíchž zdech psal poetické graffity. Jeho nadání a výstřední zjev ho záhy dostaly do galerií a katapultovaly ceny jeho obrazů do astronomických výšin. Stala se z něj ikona jeho tvůrčí generace.

Červené plátno přibité na normální dřevěné paletě a na něm bílou linkou křivě nakreslený korpus a hlava člověka s velkou otevřenou pusou a vyceněnými zuby. Nad touto podivnou bustou se vznáší kostrbatý  nápis toutéž bílou křídou: „Cassius Clay“. A to je celý obraz. Za tenhle výtvor by zřejmě i dítě v první třídě základní školy propadlo z výtvarné výchovy.  

Byli bychom z jeho obrazů tak unesení, i kdybychom nevěděli, že je Basquiat slavný a uznávaný? Cassius Clay není jediný obraz na téhle výstavě připomínající dětskou čmáranici, u něhož člověka chtě nechtě napadne: tohle bych přece uměl nakreslit taky.

Cassius Clay je pravé jméno boxera Muhammada Aliho, vysvětluje mi kamarád. Koukám na ten obraz znovu: i když ho tvoří jen pár čar, skutečně jako Ali vypadá. Černošský placatý nos, bojový výraz připomínající jeho triumfy v ringu a snad trochu i jeho boj mimo něj, boj se společností, ve které jeho barva pleti nebyla žádoucí. Proč ho asi Basquiat kreslil? 

Jiné obrazy jsou věnované např. Charliemu Parkerovi či Dizzy Gillespiovi. Na dalších jsou otroci a otrokáři, byznismeni, dolary a zlomené šípy, bezejmení bojovníci s vítězně pozvednutými pažemi, letoun, který shodil bombu na Hirošimu, klitoris, obrovská hlava skeletona, dinosaurus se zlatou korunou, do půlky snědený banán se kšticí Andyho Warhola... A další a další obrazy.
Obrovské plochy potřené živými barvami všech chutí i nálad, často nanášenými v mnoha vrstvách jakoby ledabyle, v náhodných kombinacích i kompozicích, přičemž výsledek spolu vždycky souvisí, zapadá a esteticky ladí.  Na barevných plochách jsou pak nakreslené motivy a výjevy, často jen načmárané, doprovázené dlouhými seznamy slov, někdy přeškrtnutými, někdy opakujícími se v dlouhých sloupcích: „SUGAR, SUGAR, SUGAR, SUGAR, SGAR, SUGAR“, „HALFNELSON…“, „SOUP“, „LEVANTAMENTO DE PLATO“ „PAY FOR SOUP SOUP SOUP, BUILD A FORT, SET THAT ON FIRE“, „RRRRRRRR.“ „LIBERTY©“.

Pro mě je vrcholem místnost s obrovskými obrazy afrických bohů, barevných, se zlatou korunu a s pozadím hustě pokresleným a popsaným nic- nebo naopak všeříkajícími výrazy.  

Co je to, co dělá umění uměním? Tuhle otázku si člověk při procházení výstavou pokládá konstantně a snaží se ji zodpovědět v nejrůznějších variacích, zleva doprava, zprava doleva, zdola nahoru, i napříč. A co dělá člověka umělcem?

Proč jsem obrazy, které bych přece zvládl namalovat taky, nenamaloval? A proč je Basquiat namaloval? 

Proč někteří lidé píší básně, a jiní ne, ačkoliv psát umí všichni?

Mezi fotkami, doprovázejícími výstavu, je jedna momentka, která zachycuje Basquiata s knihou Podzemníci od Jacka Kerouaca. Kniha, jejíž děj se odehrává ve třech dnech a nocích, psaná jakoby na jeden zátah v rytmu jazzu, bebopu a v drogovém oparu beatnické dekády. Znám ji a mám ji moc rád. Když jsem ji četl, dýchla na mě svoboda a nespoutanost, ale také touha po hloubce a hledání. Nic podle mě nevystihuje Basquiatovy obrazy lépe.

Basquiat maloval na všechno, co našel. Na dřevěné špricle, potrhané papíry, laminát, dveře, lednici. Jeho touha a potřeba tvořit musela být obrovská. Z jeho obrazů čiší kreativita, originální vnímání světa a potřeba toto vnímání sdělovat prostřednictvím barev, materiálů a slov svému okolí. Drogová extáze, přemýšlivost, angažovanost, symbolismus... Nenormálnost. Jedenáct velkých místností ve čtyřech patrech budovy plných barev, mě na několik intenzivních hodin vtáhlo do Basquiatova bohatého vnitřního světa.

Jean Michel Basquiat zemřel ve dvaceti sedmi letech, přibližně ve stejném věku, jako o několik desítek let před ním žijící, zcela jinak tvořící, ale pravděpodobně pro svou dobu rovněž nekonformní a stejně citlivý Egon Schiele. Schieleho menší, intimnější, a jiným způsobem krásné obrazy byly umístěné o několik pater níže, v magickém přítmí podzemních prostor. Oba zemřeli ve skoro stejném věku, v jakém jsem si já přijel výstavu jejich obrazů prohlédnout. Basquiat byl starší o měsíc, Schiele o rok.

Když jsem po několika hodinách skleněný koráb plující po kaskádovitém moři opouštěl, odnášel jsem si s sebou silný prožitek krásy a inspiraci. Inspiraci k tomu, vnímat naplno svět okolo sebe a vnášet do něj svůj vlastní svět, ať je jaký chce. Nebát se.

A žít, žít dál i za ty, kteří zemřeli předčasně - a  přitom tu stále jsou!

VB









Komentáře

  1. Skvělý! Tohle je přesně výstava, která by mě nebavila. A kdybych o ní četla v nějakých arci uměleckých katalozích, tak bych asi možná smála takovým pitomý smíchem. Ale tys mi to, Vinci, přecejen trochu vysvětlil a předal - rozhodně teda Tvoje vnímání. A s ním mě to baví víc. Je to trošku jako překladač do jazyka, kterým nehovořím. Jupí! Čau Áně.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kola Fritz

  Poprvé jsem ho potkal jedné jarní soboty na ulici poblíž mého bytu na berlínském předměstí. Stál vedle vchodu do obchodu, na temeni mu prosvítala pleš, na tvářích měl černé strnisko, byl vysoký a pohledný. Mohlo mu být ke čtyřicítce, oblečený byl v černé mikině a pracovních kalhotách. Požitkářsky potahoval z cigarety a vyfukoval kouř nad sebe, podél vysoké skleněné výlohy k ceduli s nápisem „Jízdní kola u Fritze“. V ruce držel mobil, právě s někým telefonoval a smál se u toho příjemně hlubokým hlasem. Chtěl jsem se okolo něj protáhnout dovnitř do obchodu, on mi ale vstoupil do cesty, mobil na chvíli vzdálil od pusy a řekl mi: „Servus.“ „Servus,“ odpověděl jsem. „Jak ti můžu pomoct?“ „To je dobrý, já se jenom chci podívat tady do tý cykloprodejny.“ „To je moje prodejna. Já jsem Fritz.“ „Aha,“ podíval jsem se na ceduli nad ním a pak nedůvěřivě na ruku, ve které držel cigaretu. „Já jsem Vinc. Můžou do tvojí prodejny zákazníci, Fritzi?“ Fritz se na mě pobaveně zašklebil.

Na vlnách

Parlamentní stipendium v německém Bundestagu mi v červenci skončilo. Můj nejpolitičtější zážitek byl, když mě Ralph, poslanec z levicové strany Die LINKE, u kterého jsem měl stáž vykonávat, začátkem léta pozval jako cenu útěchy za zrušený program na pivo. První vlna pandemie zrovna odezněla a já se s Ralphem vydal do pivní zahrady kousek od Spolkového sněmu. Omylem jsme tam zasedli stůl rezervovaný pro jiného poslance ze strany křesťanských demokratů CDU. Die LINKE a CDU se zrovna nekamarádí. Když poslanec z CDU přišel, čekal jsem souboj. Dva zkušení politikové se ale dohodli a příchozí si k nám přisedl s tím, že já s Ralphem za chvilku půjdeme. Nicméně jakmile si šel objednat pivo, zavolal na něj k jeho i mému překvapení Ralph, ať nám taky ještě dvě vezme. Vzal. Rundu jsme pak přirozeně museli splatit. To byl začátek dlouhého večera plného historek, při kterém jsme se spolu všichni tři parádně opili. O čem ty historky byly bohužel nevím, pil jsem nepřipraven, nalačno.     Po konci sti