Poprvé jsem ho potkal jedné jarní soboty na ulici poblíž mého bytu na berlínském předměstí. Stál vedle vchodu do obchodu, na temeni mu prosvítala pleš, na tvářích měl černé strnisko, byl vysoký a pohledný. Mohlo mu být ke čtyřicítce, oblečený byl v černé mikině a pracovních kalhotách. Požitkářsky potahoval z cigarety a vyfukoval kouř nad sebe, podél vysoké skleněné výlohy k ceduli s nápisem „Jízdní kola u Fritze“. V ruce držel mobil, právě s někým telefonoval a smál se u toho příjemně hlubokým hlasem. Chtěl jsem se okolo něj protáhnout dovnitř do obchodu, on mi ale vstoupil do cesty, mobil na chvíli vzdálil od pusy a řekl mi: „Servus.“ „Servus,“ odpověděl jsem. „Jak ti můžu pomoct?“ „To je dobrý, já se jenom chci podívat tady do tý cykloprodejny.“ „To je moje prodejna. Já jsem Fritz.“ „Aha,“ podíval jsem se na ceduli nad ním a pak nedůvěřivě na ruku, ve které držel cigaretu. „Já jsem Vinc. Můžou do tvojí prodejny zákazníci, Fritzi?“ Fritz se na mě pobaveně zašklebil.