Začalo opravdové jaro, venku je střídavě větší a menší teplo, slunce svítí, stromy kvetou a voní. Pofukuje. Sedím doma, v Berlíně. Celý program parlamentní stáže v Bundestagu nám z důvodu korona pandemie nadobro odpadl. Koronaruch Můj spolubydlící Hocine ještě spí. Pro zachování celostního zdraví jsme si rozdělili náš byt nikoliv prostorově, ale časově. Já ho obývám přes den, Hocine přes noc. Potkáváme se jen večer při jídle – já při večeři, Hocine při snídani. Vyměníme si pár nejdůležitějších informací: jak to jde (jde to), co máme v plánu (nic), kolik je kde nakažených (trochu víc, než včera), co potřebujeme koupit (houbičky na nádobí a toaletní papír) a nakonec, co nám leze na nervy (neuklízím po sobě, pouští vodu v kuchyni moc prudce, nechávám v koupelně šlápoty, nesklápí prkýnko od záchodu, moc komanduju, hází plasty do smíšeného…). Jestli to spolu bez úhony zvládneme i další měsíc, asi se s Hocinem ožením. Nejhorší to bylo někdy na přelomu prvního a druhého týdne